vodní mlýn

Název: vodní mlýn 

Variantní názvy (vč. dialektu): obilný/obilní mlýn, moučný mlýn, Wassermühle, Getreidemühle

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatně stojící objekt, který byl variabilně situován v intravilánu i extravilánu. Jeho poloha byla determinována dopravní dostupností a především dostatkem vodní masy sloužící k pohonu zařízení. Mlýn byl proto budován bezprostředně u přirozené vodoteče. Pokud místo nedisponovalo dostatečným spádem a průtokem, byl k provozu veden uměle vytvořený náhon či v jeho blízkosti zbudována vodní nádrž umožňující  operativní a efektivní nakládání s vodní energií. Za příhodných podmínek mohl být mlýn součástí soustředěného shluku více vodotechnických zařízení, nejčastěji ve dvojici s pilou, příp. s valchou.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Dřevěná budova se sedlovou střechou krytou šindelem, s částečným vyzděním stěn přicházejících do bezprostředního kontaktu s vodou; od druhé poloviny 19. století v rámci modernizace provozů nahrazovány celozděnými, často již patrovými objekty. Mlýn byl členěn na obytnou část (vytápěná jizba, jedna či dvě skladovací či částečně obytné komory) a provozně-technickou část (mlýnice). Vodu od stavidla přiváděla dřevěná deštěná koryta (lamfešty, vantroky), z nichž dopadala na vodní kolo (tzv. kolo na horní vodu). Rotující vodní kolo uvádělo do pohybu mlecí zařízení (mlýnské složení). V případě větších mlýnů bylo v mlýnici soustředěno více mlecích zařízení nebo jiné provozy (valcha, kašní mlýn, stoupa), které uvádělo do pohybu vlastní vodní kolo.

Charakteristika provozu: Vodní mlýny náležely k nezbytným technickým zařízením, které byly zpravidla budovány současně se založením sídla. Umožňovaly zpracování obilí jako zásadní složky potravinové skladby tradiční společnosti. Hnací kolo uváděné do pohybu vodní energií bylo spojeno hřídelí (valem; procházela otvorem ve stěně mlýna), na níž bylo ve vnitřních prostorech mlýnice osazeno vertikální palečné kolo. Po spuštění zařízení se palečné kolo otáčelo a jeho zuby zapadaly do malého ozubeného kola (pastorek, cévník), který byl připevněn na vertikální hřídeli. Její horní část procházela středovým tvorem pevného mlýnského kamene (spodku) a byla napevno zasazena do středového kování horního mlýnského kamene (běhoun) a otáčela jím. Kameny byly po svém obvodu kryty dřevěným bedněným pláštěm (lub) a nad nimi byl v rámové konstrukci umístěn násypný dřevěný koš (korčák), do nějž se z pytlů sypalo obilí. Po uvedení mlýnského zařízení do provozu propadávalo zrno pravidelným otřásáním násypného žlábku v dolní části koše do středového otvoru běhounu. Jeho rotací po spodku se zrno drtilo. Pomocí drobných tesaných rýh v kamenech (remyše) bylo unášeno na okraj spodního kamene a propadávalo do prosévacího rukávu (mlynářský pytlík), který procházel dřevěnou skříní (moučnice). Naklonění pytlíku a jeho pravidelné otřásání zajišťovalo posun rozdrceného zrna a prosévání mouky. Každý mlynář měl k dispozici několik mlynářských pytlíků, které dle potřeby střídal; od jemnostní tkaniny byly posléze odvislé i jednotlivé druhy mouky (dle jemnosti). Mouka propadávala na dno moučné truhly. Otvorem v jejím boku byla vybírána a pytlována. Neproseté zbytky se vysypávaly na vibrující síto před moučnicí (žíbro). Jeho vibrací se oddělovala hrubší mouka od otrub a nesemletých zrnek a hrubých částic, které se znovu semlely. Otřásání mlynářského pytlíku a žíbra zajištoval pákový mechanismu napojený na hřídel pastorku.

Interiér mlýnice mohl doplňovat drobný inventář spojený bezprostředně s mlecí funkcí mlýna (váhy, nářadí a nástroje sloužící k údržbě mechanismu, sýta, mlynářské pytlíky) a jeho běžným provozem (pasti na hlodavce).

Vodní mlýny v podhůří na středních tocích se stálejší vodní silou byly modernizovány dříve než mlýny na tzv. nestálé vodě ve výše položených lokalitách. Modernizované mlýny byly již zděné, patrové, starší typ mlecího zařízení nahradily technologicky pokročilé mlecí stolice, čističky, výtahy, v další fázi vodní kolo nahradily turbíny. Mlýnský provoz mohla v těchto případech doplnit např. vlastní pekárna.

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří: Mlýnská dolina 1. Tomkův mlýn. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 1983.

LANGER, Jiří – ŠMÍRA, Pavel – BRYOL, Radek – WAWRECZKA, Henryk: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011, s. 192–195.

  1. obecně (Valašsko, resp. oblast západních Karpat na území ČR, pouze není-li ani toto dostupné, pak obecněji koncipované práce):

LANGER, Jiří – VAŘEKA, Josef: Naše lidové stavby. Praha: Albatros, 1983, s. 204–210.

Štěpán, Luděk – Křivanová, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha: Argo, 2000.

Štěpán, Luděk – URBÁNEK, Radim – KLIMEŠOVÁ, Hana: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha: Argo, 2008.