Název: Bělírna

Variantní  názvy: bělárna, bělárňa, bělařská bouda / búda, bělící bouda

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatně stojící objekt situovaný mimo soustředěnou zástavbu i dvory hospodářských jednotek. S ohledem na provozní potřeby byly bělírny umístěny v případě Rožnova u vodoteče (po obou stranách Rožnovské Bečvy, na místech zvaných kamence, jejích přítoků a městského náhonu zvaného Struha); objekt mohl stát na soukromém pozemku (zpravidla zahrada usedlosti přiléhající k vodnímu toku) nebo na pozemcích obce (z takto využívané plochy byly hrazeny poplatky do obecní pokladny).

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Drobná dřevěná stavba (roubená, kombinovaná roubeno-deštěná či jen deštěná v rámu), střecha sedlová se šindelovou krytinou. Bělírna byla vybavena pecí se zabudovaným železným kotlem pro ohřev vody. Po stranách kotle byly umístěny dvě velké bedněné kádě na namáčení plátna (nebo bavlny). V blízkosti bělírny byla u vodního toku zbudována deštěná pracovní plocha (podlážka) pro práci s plátnem po bělení a dřevěné konstrukce sloužící k sušení vyběleného plátna.

Charakteristika provozu: Objekt sloužil tkalcům pro bělení hotového plátna, s rozvojem výroby mušelínu (bavlněné plátno) se od druhé třetiny 19. století užívaly bělírny také k odmaštění a bělení bavlny určené k následnému zpracování. V kotli se ohřívala voda, která se přenášela do bedněných kádí s plátnem (nebo bavlnou), kam byl přidán draselný roztok (získaný louhováním dřevěného popela či tzv. škvarků z popela) způsobující bělící proces. Vybělené plátno se následně zbavovalo louhu utloukáním cepy na deštěné podlážce mimo boudu, namáčením v kádi s vodou s obsahem chlóru a mácháním v proudící vodě. Mokré plátno se následně sušilo v blízkosti bělírny přímo na zemi nebo na jednoduše zhotovených dřevěných sušácích. Voda z kádě se znovu přelila do kotle a zahřívala, aby mohla být zužitkována k dalšímu cyklu bělícího procesu.

Bělírny byly v této podobě v provozu v Rožnově do 60. let 19. století, kdy byla postavena moderně koncipovaná bělírna a sušák u Struhy (Janíkův, později Herliczkův sušák, nyní Valašské muzeum v přírodě). Počátkem 60. let 19. století byly u řeky Bečvy postaveny dva poschoďové sušáky. Měly podobu vysokých dřevěných bud s deštěnými stěnami v rámové konstrukci uvnitř vybavené lešením, na něž se v dlouhých délkách věšelo od podstřeší k podlaze ještě vlhké vybělené plátno (mušelín).

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

BAYER, Adolf: Bělení mušelínu. Tkalcovství na Valašsku. Sborník Musejní společnosti ve Val. Meziříčí, č. 9–10., 1902, s. 7–12.

PIPEREK, Lubomír Filip: Tkalci v Rožnově pod Radhoštěm. Acta musealia 2001/2, s. 80–82.

  1. obecně:

lš: Bělidlo. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 44–45.