Název: lom, kutiště, důl, pískovna, štěrkovna, hliniště

Variantní názvy (vč. dialektu): skalka, skalečka, kamenárka, Bruch, hliník, šachta, šachtice, štola, jáma.

 

ilustrace dobové těžby, Zdroj: Agricola,1580

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Umístění těžeben bylo vždy podmíněno cenou (vzácností) dobývané suroviny a limitováno dopravní dostupností a objemem těžby. Lomy pro příležitostnou těžbu stavebního kamene jsou situovány obvykle na okraji intravilánu. V případě výskytu vhodného zdroje v intravilánu byly využívané malé lomy i tam. Na druhou stranu vznikaly lomy i v odlehlých místech polesí za účelem těžby štěrku a štětu na zpevnění lesních cest a větší stěnové lomy okrajích údolí pro výstavbu silnic. Hlína jako cihlářská surovina byla na Rožnovsku nejčastěji získávána přímo na místě stavby a tam i zpracována (viz objekt „cihelna“). Tato těžba měla příležitostný nebo jen jednorázový charakter. Stavební písek a štěrk byl příležitostně tradičně získáván ze štěrkopískových náplavů v korytech potoků. Z tohoto důvodu, a rovněž z důvodu absence vhodných ložisek této suroviny, štěrkovny a pískovny na Rožnovském panství prakticky chybí. Nerostné suroviny v kraji vzácné svým výskytem a těžené spíše v menším objemu byly získávány tam, kde se vyskytovaly. Týká se to těžby rud (železná ruda i údajná těžba stříbra) a nerud (vápenec, sklářské písky).

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Obecně jsou těžebny místa, kde se kopáním zeminy či lámáním kamene získává potřebná nerostná surovina. Dobrá dopravní dostupnost (cesta vedoucí do těžebny) byla nezbytnou podmínkou zejména v případě stavebního kamene. Podle způsobu těžby a cílové suroviny rozlišujeme:

Lom. V podmínkách hornaté krajiny šlo obvykle o stěnový lom založený ve svahu údolí nebo kopce. Na Rožnovsku byl v lomech dobýván stavební kámen, štět (drť používaná ke zpevnění cest), vzácněji vápenec. Větší stěnové lomy byly stupňovitě členěny do provozních etáží. Na okraji lomu (obvykle po spádu svahu) může být odval skrývky (nevyužitelné zvětralé horniny a zeminy).

Kutiště, důl sloužily obvykle k dobývání rud hornickým způsobem. Předmětem kutání mohly být i nerudy (sklářské písky, vápenec, keramické jíly). Nejjednodušší těžba probíhala v jamách (šachticích) zabezpečených proti sesutí bedněním. Popřípadě v obvalech: mělkých jamách na jejichž obvodu byla vytěžená hlušina nahrnuta v podobě valu. Stará kutiště a doly se projevují na povrchu propady a haldami. Do svahů nebo úbočí byly raženy štoly. Doly v užším slova smyslu měly obvykle několik šachet – svislých jam zapažených výdřevou, sloužících jak k dopravě vytěžené rubaniny pomocí rumpálu, tak k větrání dolu. Z šachty se rozbíhaly štoly, které mohly mít i více hloubkových úrovní.  

Pískovna je obvykle jámová těžebna pro dobývání písku pro stavební účely (do malty).

Štěrkovna je obvykle situovaná na dně údolí nebo v říční terase a slouží především k získávání štěrkopísku do betonu.

Hliniště je těžebna na svahové nebo sprašové hlíny, jíly či jílovce, zpravidla tvořící celek s výrobním objektem – cihelnou.

 

Charakteristika provozu

Lom.  Drobné lomy na stavební kámen byly zakládány co nejblíže staveb, pokud byl k dispozici vhodný zdroj. Těžba byla vysloveně příležitostná. Na odlehlých místech byly lomy zakládány i pro potřebu jediné stavby. Kámen byl těžen ručním nářadím – palicemi, majzlíky, železnými sochory. Větší lomy, které zajišťovaly kámen pro potřeby celé sídelní jednotky fungovaly často permanentně. V lomech s výskytem vhodných masivních pískovců v silných vrstvách byl kámen lámán v blocích. Postup používaný od starověku spočíval v navrtání linie hlubokých návrtů , které ohraničily blok. Následně byly do děr zatlučeny dřevěné kolíky a polévány vodou, dokud bobtnání dřeva nezpůsobilo odtržení celého bloku. V některých lomech byly podpůrné technologické objekty, jako kovárna pro výrobu a opravy železného nářadí, sklad nářadí a později i skladiště výbušnin (jako např. lom Lipůvka v Zubří). Zároveň byly v lomech i objekty navazujícího zpracování kamene: kamenické dílny nebo drtič. Kamenické dílny na Rožnovsku s ohledem na vlastnosti kamene (flyšového pískovce) produkovaly převážně hrubé kamenické výrobky: kvádříky na podezdívky, kamenné překlady, ostění, dlažby aj. V bezprostřední blízkosti lomů na vápenec (Jasenná, Vigantice, Vidče) byly v provozu velmi pravděpodobně jednoduché vápenné pece pro výrobu páleného vápna. Práce v lomu byla vždy těžká a také nebezpečná, zvláště po zavedení trhacích prací. Jako ilustrace poslouží tragická nehoda dělníka Jindřicha Boráka z Velkých Karlovic zaznamenaná v novinách Lubina (1940, č. 40). J. B. s dalším pracovníkem pracovali na odstřelu skály. Po naládování dvou náloží byly zapáleny zápalné šňůry. Ozval se však jediný výbuch. J. B. se domníval, že jeho zápalná šňůra zhasla a šel ji zkontrolovat. V tom došlo k opožděné explozi, která mu utrhla hlavu a odhodila ji 10 m daleko.

Podrobnosti o lomové těžbě kamene v 30. letech 20. století, lze najít ve výměru Okresního úřadu ve Valašském Meziříčí z r. 1937 upravujícím provoz lomu v Prostřední Bečvě. Součástí již existujícího lomu byl přístřešek pro dělníky. Kámen se měl dobývat převážně ručně a jen v malé míře odstřely dynamitem. Plánována byla instalace drtiče poháněného naftovým motorem nebo lokomobilou. Výměr obsahuje dále i řadu konkrétních požadavků na bezpečnost práce.

Kutiště, důl. Těžba hornickým způsobem má na Rožnovském panství historické kořeny. Předmětem dolování byla zejména železná ruda – pelosiderit. Na Rožnovsku se vyskytuje v několika souvrstvích. Dobývání pelosideritu se uvádí z Jasenice, Vidče, Zubří a Horní Bečvy. Žádná dokumentace ani konkrétní popisy kutacích prací se nedochovaly. Je jasné, že hornická díla měla primitivní charakter. Po vyhledání vhodného naleziště byly patrně napřed hloubeny jednoduché jámy (obvaly) a šachtice, ze kterých byly raženy štoly sledující vrstvy pelosideritu. Šachtice i štoly musely být zabezpečeny výdřevou, která chránila důl i horníky před zavalením. Transport vytěženého materiálu na povrch byl obvykle řešen rumpálem (ručním vrátkem). K rubání byly používány nejspíše různé kopáče, kladiva, želízka apod.

Těžba stříbrných rud v úbočí Hradiska v Rožnově v 16. století se traduje v souvislosti s pověstí o vzpouře a útěku poddaných ze Starého Zubří. Dolování mělo probíhat z popudu pána na Rožnově – Jaroslava ml. ze Šelmberka, který byl skutečnou historickou osobností a jeho přídomek v zápisu z r. 1532 ukazuje na držbu Rožnova. Dále se zachovala zmínka o průzkumu důlních děl v r. 1740 za hraběnky Ludoviky Karolíny ze Žerotína: „Po čtrnáctidenním namáhání byla voda z nich vyčerpána a shledáno několik šachet. Při dolování našla se jen špatná ruda stříbrná a proto od dolování upuštěno“. Z geologického hlediska je výskyt stříbrné rudy v horninách karpatského flyše, které budují území Rožnova nepravděpodobné. O těžbě stříbronosného galenitu u Zubří se ale zmiňuje Wolny (1835). Bez nových dat zůstává stříbrné dolování na Rožnově záhadou.

Předmětem primitivního dolování byly na Rožnovsku sklářské písky v Hutisku. Jednalo se o zvětraliny slepenců a pískovců, které byly kutány v jamách. Vytěžený materiál musel být nutě dále upravován praním, katrováním, ručním tříděním a možná i drcením. Nejvhodnější surovinou byly pravděpodobně vytříděné valounky čistého křemene, které obsahují minimum zabarvující příměsi železa.  

Pískovny, štěrkovny. Vzhledem k absenci vydatnějších zdrojů sypkých a snadno těžitelných písků a štěrků v oblasti karpatského flyše, ke kterému patří i Rožnovsko, pískovny a štěrkovny v tomto území prakticky neznáme. Je téměř jisté, že štěrk a písek byl získáván z náplavů vodních toků. K ruční těžbě v tomto případě postačily jednoduché nástroje: krumpáče, lopaty a katrovací síta. Jen místy se v malém těžil štěrk a písek ze svahovin. například na úbočí Lipůvky v Zubří je podél svážné lesní cesty situována řada drobných pískoven, které byly založeny ve písčito-kamenitých zvětralinách zdejších pískovců a slepenců. Od počátku průmyslové revoluce do nedávné doby byla potřeba štěrku pro výstavbu cest a silnic řešena výrovou drceného kameniva v drtičích.   

Hliniště. Kromě jednorázové lokální těžby hlíny pro lidovou ruční výrobu cihel, byla hliniště na Rožnovsku spíše ojedinělá.  Pro náročnější cihlářskou výrobu (střešní krytina apod.), která měla už spíše průmyslový ráz, byly těženy jílovce v hliništi v Hrachovci. Hliniště zásobovalo surovinou přilehlou cihelnu  postavenou v 19. století a bylo v provozu ještě v 80. letech 20. století.

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

Janíčková, Kateřina: Výskyty drahých kovů ve střední části Moravskoslezských Beskyd ? mýty a skutečnost. MS Bakalářská práce, Univerzita Palackého, Olomouc, 54. str., 2010.

Knápek, Aleš –Kvita, Dalibor:  Stopy historické železnorudné těžby v Podbeskydí. MS, Geopark Podbeskydí, 2014, 55 str.

Kramoliš, Čeněk: Vlastivěda moravská: II.: Místopis. Rožnovský okres. Musejní spolek, Brno, 228 str., 1907

Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert. I. Band Prerauer kreis.  Vlastní náklad, Brünn, 486 str.

 

  1. obecně:

Béna, Petr: Historické kamenosochařské techniky v Čechách. MS Bakalářská práce, Univerzita Pardubice 2007, 52 s.