Název: papírna

Variantní  názvy: mlýn papírní, Papiermühle

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Papírenský provoz byl situován libovolně v soustředěné zástavbě, na jejím okraji i zcela mimo ni (v některých případech byla papírna zřízena na místě, nebo přebudováním, dřívějšího vodního mlýna). Polohu determinoval dostatek vodní masy, která roztáčela vodní kolo (kola) a byla zužitkována také v průběhu vlastního výrobního procesu (tzv. mokré fáze výroby). Vodu přiváděl k papírně náhon. Vyžadovaly-li si to provozní potřeby, mohl být v blízkosti vybudován také rybníček či jiná nádrž sloužící jako rezervoár vody.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Dřevěná či zděná stavba obdélného půdorysu se stupňovitou mansardovou střechou krytou šindelem; vedle hlavní budovy byly dle potřeby budovány v bezprostřední blízkosti další drobné zděné či dřevěné stavby sloužící jako skladiště, administrativní prostory či obytné jednotky. V přízemí objektu byly situovány počáteční fáze výroby navázané na využití vody, k sušení vyrobeného papíru sloužilo podstřeší se zabudovanými patry (mezipatry), kde byla zajištěna pravidelná cirkulace vzduchu.

Charakteristika provozu: Papír byl vyráběn z rostlinných vláken, zpravidla druhotným zpracováním textilního odpadu, zbytků a starých hadrů (pro potřeby papíren je vykupovali podomní výkupci zvaní hadrláci / handrláci / hadráři, mnohdy židovského původu), které byly před zpracováním tříděny, prány a posléze vyvářeny ve velkých kotlích. Pro změkčení vláken se nechávaly mokré hadry několik dnů odležet, aby počínající hnilobný proces narušil kompaktnost vlákna. Pro výrobu bylo  možné užít i starší nepotřebný papír (získaný např. při skartaci dokumentů). Vstupní surovina musela být nejprve rozmělněna. K tomuto účelu sloužily stoupy, které měly podobu koryt či kádí s vyztuženým dnem. Každá stoupa byla vybavena třemi až čtyřmi dřevěnými v řadě seřazenými kladivy s kovanými hřeby či noži zasazenými do úderné plochy kladiva. Hřídel vodního kola opatřená ozubením svou rotací postupně nadzvedával hlavice kladiv. Při dopadu ubíjely hadrovinu umístěnou kádi (korytu) s průběžně proudící vodou a mělnily ji (odtékající voda vyplavovala nečistoty, k zadržení odplavené vlákniny sloužila záchytná mřížka). Od počátku 18. století se do papírenských provozů zavádělo sofistikovanější zařízení zvané holendr (také holandr / holander), který byl uváděn do pohybu prostřednictvím vodní energie, od 19. století pomocí parního stroje. Měl podobu dřevěné kádě, která byla opatřena dvěma vodorovnými hřídelemi, na nichž byly upevněny ostré nože. V kádi naplněné hadrovinou a vodou rotovaly proti sobě, čímž docházelo k mělnění vlákniny. Po první fázi zpracování získal papírník tzv. polodrť, která spolu s příměsí vápna (vápenné mléko sloužilo k bělení vlákniny, od 19. století užívána chlorová voda) následující dva týdny zrála. Poté následoval finální proces dalšího mělnění za účelem získání tzv. celodrtě. Tato suspenze byla přečerpána do čerpací kádě a byla obohacena o barviva a klížidla (dle požadovaného druhu a kvality papíru). Odtud byla papírníky nabírána do čerpací formy v podobě dřevěného rámu obdélného půdorysu (obvyklé poměry 3:5, 5:8, 8:13, 13:21) vyztužená sítem z mosazných drátů (na silnější osnovní dráty kladeny útkové dráty menšího průměru). Na formu byl při čerpání přikládán zhruba 2 cm vysoký rám identických rozměrů jako forma, díky němu zůstávalo potřebné množství papíroviny na sítu a odtékala pouze zbytková voda. Čerpač ponořil formu do kádě s papírovinou a dle zkušenosti nabral adekvátní množství kašovité hmoty, kolik byl potřeba na jeden arch papíru. Krouživými pohyby upravil rozmístění vláken ve formě a napomohl k odtoku nepotřebné vody. Po sejmutí rámu odložil formu, jíž se ujal další pracovník. Vyklopil ji na savou plsť (plstěnec) nebo vlněné sukno a vrátil zpět k čerpači, který mezi tím nabral hmotu do další formy. Tyto cirkulující pracovní úkony se v pravidelném rytmu střídaly po celou dobu pracovní směny. Jednotlivé archy se prokládaly plstěncem a po navršení potřebné výšky sloupce byly vloženy do dřevěného vřetenového lisu umístěného v blízkosti čerpací kádě. Jeho pomocí se odstranila přebytečná voda. V dalším lisu se papíry lisovaly již bez proložení plstěncem, poté byly vynášeny do podstřeší, kde se na dřevěných rámech za pravidelné cirkulace vzduchu sušily. Finalizaci procesu představovalo rovnání jednotlivých archů a jejich hlazení v kalandru (pracoval na principu válcového mandlu), pokud měl vyrobený papír sloužit jako psací, byl dále klížen živočišným klihem, čímž se zvyšovala jeho odolnost proti rozpíjení inkoustu.

 

Literatura:

 

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

Palát, Jiří – FIŠER, Josef – SOLANSKÝ, Bohumil: 320 let papírny v Rožnově pod Radhoštěm. Rožnov pod Radhoštěm: Olšanské papírny, n. p., závod  Rožnov pod Radhoštěm, 1984.

SOBOTKA, Richard: Rožnovská papírna. Rožnov pod Radhoštěm: Městská knihovna, 2012.

OTEVŘELOVÁ, Věra: O počátcích průmyslového podnikání v Rožnově pod Radhoštěm. Valašsko 11, 1967, s. 44–47.

 

  1. obecně:

Korda, Josef: Papírenská encyklopedie. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1992.

VOIT, Petr: Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha: Libri, 2006.

.