Samostatně stojící kovářské dílny

 

Kovárna

Objekt kovárny coby místa sloužícího k výrobě a opravě železných předmětů a také kování povozů i podkovávání koní či hovězího tažného dobytka se postupným vývojem stal přirozenou součástí vesnické zástavby a spolu s dalšími obytnými, zemědělskými, technickými, sakrálními a mnohými dalšími stavbami tvořil logický urbanistický celek s návaznostmi ekonomického, společenského a výrobního charakteru na podkladě daném existenčním významem. Zcela přirozeně existovalo propojení kovářských provozoven na zemědělství, kdy budovy kováren zůstávaly součástí rolnických usedlostí a jejich odlišnost byla dána specifickým provozem, jemuž se podřizovala architektonická podoba dílen. Vzájemné propojení na obydlí a hospodářství bývalo různé – někdy těsné a bezprostřední, jindy volnější.

Lokalizace v rámci sídelní jednotky:

Původní byla tendence stavět kovárny uprostřed vesnice v centru dění a co nejvíce nadosah. Z bezpečnostních důvodů však docházelo k jejich budování spíše na okrajích obcí a v závětří, k čemuž přispívala i guberniální nařízení na protipožární opatření prosazovaná od konce 18. století. S rozvojem povoznictví a místní dopravy se situovaly kovářské provozovny ze strategických důvodů na snadno přehledná a přístupná místa podél hlavní komunikace procházející vesnicí, zároveň také často nedaleko hostinců, které sloužily jako občerstvovací stanice pro projíždějící formany. Není proto náhodou, že kovárny mívaly z hlediska polohy a umístění dost podobný ráz. Celková stavební situace byla nutně přizpůsobena venkovnímu pracovnímu místu u kovárny, kde se odbývala řada pracovních úkonů. Objekt tak v mnoha případech začal doplňovat provizorní přístřešek, který se postupně proměnil v podsíň – charakteristický architektonický prvek mnoha kováren ze staršího i mladšího období.

Samostatně stojící kovárny

Samostatně stojící kovářské provozovny v porovnání s ostatními venkovskými řemeslnickými dílnami tvoří určité specifikum. Vyskytují se na celém území dnešní České republiky a vedle ustálených architektonických typů existuje rozmanitá škála vzhledově rozdílných dílen s různou dispozicí i konstrukčním systémem. Kovářské samostatně stojící dílny, které provozoval vyučený živnostník, se nacházely na co nejlépe přístupném místě a jejich vzhled předurčoval profesní zaměření. Provozovny, které byly specializovány i na podkovářské práce, většinou měly značně předsunutý střešní okap nebo podsíň tvořenou předsazeným štítem podepřeným sloupy. Takto řešené kovárny byly obvykle jednoprostorové, ale nejednalo se o nutné pravidlo, a mnoho zejména novějších samostatných dílen mívalo i druhou místnost coby podkovárnu nebo sklad.

Valašsko

V minulosti zde bylo značné množství samostatných kováren, a to jak živnostenských, tak i neprofesních – tzv. selských kováren, jejichž poslední zbytky z původního prostředí rychle mizí. V mnoha valašských obcích zůstaly do dnešní doby stát různě dochované objekty řemeslných kovářských dílen stojících mimo obytné usedlosti.

 

Kovárna v Zubří

Kovárna v horní části Zubří „u tisu“ je rozměrnější, samostatně stojící objekt, který byl vybudován v období první republiky jako kovářská a podkovářská dílna (v půdorysu 19,90 x 6 m). Nachází se u komunikace procházející středem obce. Dílna byla postavena u roubené chalupy později přestavěné na celozděný dům čp. 177.

Kovářská provozovna je vyzděna z cihelného zdiva s kamennou podezdívkou a nemá venkovní omítky. Dispozice objektu se dělí na dvě části – na dílnu a sklad (tato místnost se za nepříznivého počasí používala pro kryté podkovávání koní). Do obou částí se vstupovalo samostatnými dřevěnými vraty a osvětlují je větší okenní otvory. Konstrukce střechy je s malou polovalbou. Jako krytina byla použita pálená taška. Protože kovárna sloužila svému účelu až do roku 2004, stále obsahuje kompletní soubor vybavení a nástrojového parku.

Posledním majitelem, který v dílně pracoval, byl pan Alois Cabák.

 

Kovárna v Hutisku – Solanci

K čp. 476 v obci Hutisko – Solanec patří samostatná kovářská provozovna stojící u hlavní komunikace blízko hostince. Silnice, která kolem kovárny prochází, vždy hrála významnou roli jako důležitá dopravní spojnice Rožnova s Velkými Karlovicemi. Dílna byla postavena v roce 1937. Obytné stavení se nachází hned vedle ní. Kovárna je zděná, s přístřeškem chránícím před nepříznivým počasím, který byl otevřený ze dvou stran (stranu od cesty zakrývala dřevěná stěna z prken), a tvořila ho sedlová střecha dílny přetažená přes  obvodovou stěnu a podepřená dvěma zděnými pilíři. Půdorysné rozměry kovárny jsou 6 x 5 m a přístřešku 5 x 3 m. Zdivo provozovny bylo vždy omítnuté. Okna jsou původní z roku 1937 a svou velikostí, světlostí i sklopnými ventilačními křídly už splňovala hygienické předpisy prosazované v období první republiky. V 90. letech 20. století došlo k několika stavebním úpravám. Otevřený přístřešek byl zazděn a přeměněn na garáž. Na venkovním plášti se provedly žluté omítky a novou střešní krytinu nyní tvoří vlnitý plech. I přes tyto novodobé zásahy je původní podoba snadno rekonstruovatelná. Interiér samotné dílny zůstal neporušeně zachován včetně vybavení.

Kovárna ve Velké Lhotě

Ve Velké Lhotě se nachází při čp. 37  bývalá živnostenská kovárna. Objekt kovářské dílny stojí přes cestu naproti malému obytnému domu. Kovárna je situována těsně u hlavní komunikace procházející obcí ve svahu u menšího vodního toku a v blízkosti se nalézá kostel a hostinec. Před provedením nové silnice byla kovárna umístěna na rovném místě přímo u cesty, ale nyní se nalézá v úrovní nad ní, a je ze zadní strany zasypána sesouvajícím se svahem. V průběhu let dílna také zarostla vegetací. Objekt je vyzděný z různých druhů cihel, původně byl omítnutý (rozměr půdorysu 4,70 x 6,10 m) a má sedlovou střechu krytou pálenou taškou. Pro podkovářské práce sloužil přístřešek z protaženého krovu podepřený dvěma dřevěnými sloupky (obvodové rozměry 4,70 x 1,60 m). Vnitřní prostor dílny osvětlovalo denním světlem pouze jedno okno (1,65 x 1,10 m).

 

Použitá literatura a prameny:

  • Frolec,V.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku.BLOK, Ostrava 1974.
  • Frolec,V.-Vařeka,J.: Lidová architektura. Praha 1983.
  • Janotka,M.: Nástroje kovářské rukodělné výroby v muzeích. Muzejní a vlastivědná práce.XII, 82/1974, s.71 – 72.
  • Ország-Vranecký,J.: Valašské kovářství. Rožnov pod Radhoštěm, 1973.
  • Pleiner,R.: Staré evropské kovářství.Praha 1962.
  • Michalička,V.: Současný stav samostatně stojících kovářských dílen v okrese Vsetím. Museum vivum I, 2006, s. 103 – 116.
  • SOkA Vsetín, fond:Archiv obce Nový Hrozenkov, Živnostenské záležitosti
  • SOkA Vsetín, fond: Okresné úřad Vsetín
  • Terénní průzkum v obcích Zděchov, Horní Lideč, Zubří, Francova, Lhota, Hutisko-Solanec, Velká Lhota, Nový Hrozenkov a Lužná.