Název: kovárna

Variantní názvy (vč. dialektu): kuzna, kuzňa, kuźňa,  kovarna, kovárňa, kováreň, Schmiede

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Objekt samostatný nebo přidružený k obytné budově. Většina kováren byla situovaná v intravilánu pouze některé takzvané polní kovárny v extravilánu. Původní byla tendence stavět kovárny v centrech sídelních celků. Z bezpečnostních důvodů byly později situovány především na okrajích obcí a v závětří. Umístění kováren částečně ovlivnila guberniální nařízení na protipožární opatření prosazovaná od konce 18. století.

Pro potřeby povoznictví (místní i dálkové dopravy) se umisťovaly kovářské provozovny ze strategických důvodů na snadno přehledná a přístupná místa podél hlavní komunikace procházející zástavbou. Kovárny často stávaly nedaleko hostinců sloužících jako občerstvovací stanice pro projíždějící formany. Zejména řemeslné (profesní) kovárny mívaly z hlediska polohy a umístění dost podobný ráz. Kovárny nevyučených kovářů (selské kovárny) byly situovány buď v rámci hospodářského zázemí, nebo také na odlehlejších místech mimo zástavbu.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Jednoduché jednoprostorové nebo dvouprostorové stavby s půdním prostorem i bez něj. U dvouprostorových kováren druhá místnost sloužila jako sklad nebo podkovárna. Kovárny zděné, roubené. Zdění z cihel a kamene, omítnuté i bez omítky. Střecha převážně sedlová případně polovalbová. Neprofesní (selské) kovárny někdy mívaly podobu deštěné kůlny.

Provozovny, které byly specializovány i na podkovářské práce, většinou měly značně předsunutý střešní okap nebo podsíň tvořenou předsazeným štítem podepřeným sloupy.  Vchodové dveře dvoukřídlé i jednoduché. Podlaha hliněná, z dřevěných špalíků, z dřevěných pražců nebo betonová.

Mnoho kováren mělo pouze malá okna – jedno až tři. Pozdější kovárny byly opatřovány rozměrnějšími členitými dílenskými okny. Kovárny profesních kovářů řemeslníků stávaly jako samostatné objekty, ale někdy tvořily součásti obytných staveb. Kovárny nevyučených kovářů (naturistů) většinou samostatné drobné stavby. Mohlo se také jednat jen o zděné výhně pod širým nebem. Naturisté byli hospodáři samouci. U některých docházelo ke generačnímu předávání dovedností ovšem bez výučního listu a živnostenského oprávnění. Tito výrobci pracovali především pro sebe a pro blízké sousedy. Naturisté mívali často pouze polní výhně (feldšmída), a byli zařízeni na drobnou práci.

Charakteristika provozu: Objekt kovárny sloužil k výrobě a opravě železných předmětů a také kování povozů i podkovávání koní či hovězího tažného dobytka. Nejběžnější výrobní sortiment v dané oblasti byl pro rolnické hospodářství: špičaté a oblé motyky, pluhy, kování vozů, trakařů, saní, bran a válců. Dále nástroje: pořízy, kladiva, špice, dláta, želízka do hoblíků, šindelářské drážkovníky, soustružnické nože, loupáky na kůru, otky, běžné pracovní nože, dřevařské sekery, tesařské širočiny. Dále také jednoduché zámky a kování k vratům i truhlám. Značnou část kovářské produkce představovaly podkovy pro koně i hovězí dobytek. Pro provoz hospodářství se v kovárnách zhotovovaly rovněž řetězy a rovněž různé druhy hřebíků.

Nejdůležitějším vybavením objektu byla výheň s ohništěm, kde se udržovalo v žáru palivo, a ohříval kov určený ke zpracování. Do ohniště vedla forma (výfučna) od dmychadla – kovářského měchu (kovářský měch býval často umísťován mimo dílnu. Kožené měchy se ovládaly buď ručním táhlem, nebo šlapadlem poháněným nohou. U novějších výhní oheň rozdmýchával ventilátor napojený na elektromotor. Pro zachycování spálených produktů (kouř, plyny) sloužil lapač kouře (dymník) ústící do komína navazujícího na výheň.  K výhni patřila nádrž s vodou, zásobník na palivo, škrabky a háky na strusku, ploché výhňové lopatky k úpravě palivového násypu, bodce a kropáče. Poblíž výhně se většinou nacházel i temný kout, kde bylo možné pozorovat barvy žhavého kovu.

Nezbytnou součástí byl nástrojový park. V přiměřené vzdálenosti od ohniště se umisťovala kovadlina na špalku z tvrdého dřeva. K zakládání díla do ohně, uchopení žhavého kovu a držení na kovadlině sloužily kovářské kleště – kleště ploché, skříňové (pro ploché pásy materiálu) a hákové v různých velikostech podle účelu upotřebení. Upínací kleště používané při práci na kovadlině mívaly na držadle svírací kroužek (sponu), aby se ruka při dlouhotrvající práci zbytečně nenamáhala. K rozvěšování kleští sloužily háky na stěně u výhně. K základnímu nářadí v kovárně patřila kovací kladiva. Jednalo se v zásadě o tři typy: lehké příruční kladivo, těžké přitloukací kladivo a kladivo s nárazovou plochou, tzv. sedlík. Další nástroje představovaly například různé druhy rašplí, pilníků a také vrtaček. Se zavedením elektřiny býval do mnohých kováren pořizován buchar.

V kovárnách byly uplatňovány při zpracovávání kovu do podoby konečného výrobku dva základní typy úkonů – mechanické a tepelné. Mechanické měnily tvar předmětu a tepelné jeho vnitřní strukturu a vlastnosti. Základní technologické kovářské postupy realizované v objektu kovárny: utínání, vytahování, rozkování, pěchování, ohýbání, probíjení, štěpení, rovnání, hlazení, osazování, žíhání, kalení, popouštění.

Malé neprofesní (selské kovárny) disponovaly jen základním vybavením – kovadlina, a několik druhů kladiv, kleští, rašplí a pilníků.

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011.

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Zdroj práce a obživy. Třinec: WART, 2012.

MICHALIČKA, Václav: Současný stav samostatně stojících kovářských dílen v okrese Vsetím. Museum vivum I, 2006, s. 103 – 116.

ORSZÁG-VRANECKÝ, Joža: Valašské kovářství. Rožnov pod Radhoštěm. 1973.

  1. obecně (Valašsko, resp. oblast západních Karpat na území ČR, pouze není-li ani toto dostupné, pak obecněji koncipované práce):

FROLEC, Ivo: Kovářství. Praha 2003.

FROLEC, Václav.: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Ostrava 1974.

FROLEC, Václav – Vařeka, Josef.: Lidová architektura. Praha 1983.

PETRIK, Josef: Kovárny a kováři v Čechách. In: Dějiny vědy a techniky. Praha: Národní technické muzeum, Sv. 16, 2011, s. 172-182.

PLEINER, Radomír.: Staré evropské kovářství. Praha 1962.