Název: hamr

Variantní  názvy: hamerní mlýn, švanchamr / Schwanzhammer, cánhamr

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatně stojící objekt situovaný zpravidla na okraji nebo zcela mimo soustředěnou zástavbu obce. Umístění bylo podmíněno dostatkem vodní masy přiváděné k objektu náhonem. Vzhledem k provozním nároků hamru bylo zapotřebí volit takové místo, které poskytovalo trvalý dostatek vodní energie. Kvůli nutnosti dopravovat množství surovin (dřeva, dřevěného uhlí, železné rudy či vytaveného železa) byly hamry budovány na komunikačně dostupném místě (obvykle v nivě řek a v rovinatějších nepodmáčených partiích údolí), která nebyla příliš vzdálena od primárních zdrojů surovin (železná ruda – pelosiderit, dřevní hmota).

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Prostorná zděná přízemní stavba bez stropu otevřená volně do podstřeší se střechou valbovou nebo sedlovou. Vedle pracovního prostoru byla součástí hamru i menší místnost sloužící k odpočinku a stravování hamerníků. Voda byla k objektu vedena z náhonu pomocí dřevěného lamfeštu, z něhož byla seshora spouštěna na vodní kola (zpravidla dvě i více dle velikosti hamru). K objektu byly dle potřeby připojeny jednoduché dřevěné přístavby (kůlny) sloužící k uskladnění topiva, materiálu ke zpracování, hotového zkujněného železa. Dřevěné hřídele (zvané val) byly na jednom konci pod lamfeštem osazeny velkými dřevěnými vodními koly na tzv. horní vodu (jejich průměr se zpravidla pohyboval mezi 3 až 4 m), jejich roztáčením se uváděl do provozu hamerní stroj (s jedním nebo více hamerními kladivy), případně další přídavná zařízení (dmychadlo, brus, velké nůžky na plech). Součástí stabilního interiérového vybavení byla velká výheň sloužící k rozžhavení železa opatřená měchem či od 19. století účinnějším skříňovým dmychadlem. K drobnému inventáři náleželo běžné kovářské vybavení (různé druhy a velikosti kleští, kladiv, utinky) či váhy na odvažování materiálu.

Charakteristika provozu: Zařízení sloužilo primárně ke zkujnění železa, které po vytavení v železářských pecích obsahovalo množství nevhodných příměsí a strusky. Proto bylo ve výhni rozžhaveno a pomocí ubíjení velkých kladiv hamerního stroje se nežádoucí složky mechanicky odstraňovaly. Vedle zušlechťování železa byly hamry mnohdy využívány i jako kovárny produkující polotovary k dalšímu zpracování (tyče, plechy) či rozměrnější kovářské výrobky. Práci hamerníků řídil hamerní mistr, který měl k ruce topiče a další pomocníky (počet byl odvislý od rozsahu provozu hamru).

Hamerní stroj tvořilo těžké železné kladivo (hamr; váha 100 až 300 kg, u velkých hamerních kladiv až 500 kg) osazené na dlouhém dřevěném toporu zpevněném železnými objímkami; pracoval na principu páky (nadzvednutí kladiva) a volného pádu. Kladivo dopadalo na kovadlinu vsazenou do mohutného dubového špalku (uložen až 2 m hluboko po úrovní podlahy na trámovém roštu pro tlumení nárazů kladiva). Násada byla pomocí čepů usazena v ložiskách  zasazených do dvojice mohutných pilířů z dubových trámů nebo kamene (obdobně jako kovadlina byly zahloubeny hluboko pod úrovní podlahy a spočívaly na roštech k tlumení nárazů). Pro zpevnění celé konstrukce byly pilíře staženy ve vrcholu a u podlahy trámy a okutím. U tzv. nadhazovacích hamrů sloužících pro těžší hamernické práce otáčelo vodní kolo hřídel, která byla osazena prstencem s křížem. Jeho ramena nadzvedávala násadu kladiva (hřídel vodního kola a násada tak byly rovnoběžné; v tomto případě fungovalo zařízení jako jednostranná páka). Tzv. chvostové (také nadhazovací) hamry měly hřídel opatřenu kovanou či litinovou zděří s železnými zuby, které při rotaci stlačovaly v pravidelných intervalech okovaný konec násady (ta byla v tomto případě kolmá k hřídeli vodního kola; zařízení pracovalo na principu dvoustranné páky). Nadzvednuté kladivo na druhém konci násady padlo posléze vlastní vahou na rozžhavené železo na kovadlině. Rotace hřídele se zuby zajišťovala opakující se postup: stlačení – uvolnění – stlačení – uvolnění atd. Frekvence úhozů kladiva na kovadlinu určovala u obou typů hamrů obsluha regulací množství vody přiváděné na vodní kola.

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří – ŠMÍRA, Pavel – BRYOL, Radek – WAWRECZKA, Henryk: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011, s. 197–199.

PEROUTKA, Bohumil: Zaniklý průmysl na Rožnovsku. Valašsko 11, 1967, s. 49–51.

 

  1. obecně:

LIĎÁK, Petr: Mlýnská dolina. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2010, s. 40–45.

LANGER, Jiří: Stroje v lidové kultuře I. (stoupa, valcha, hamr). Musejní a vlastivědná práce 15, 1977, s. 11–20.

LANGER, Jiří – VAŘEKA, Josef: Naše lidové stavby. Praha: Albatros, 1983, s. 215–217.

lš [ŠTĚPÁN, Luděk]: Hamr. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladý fronta, 2007, s. 237–238.

HLUBUČEK, Karel: Poslední hamry a hamerníci. Trhové Sviny: Doudlebský archiv národopisný, 1952.

MAUR, Eduard: Počátky žďárských a přibyslavských hamrů. Rozpravy Národního technického muzea 106, 1986, s. 42–54.