Název: vápenka

Variantní názvy (vč. dialektu): vápenice, vápenná pec, Kalkofen, Kalkbrennerei 

Lokalizace v rámci sídelní jednotky

V rámci urbanizovaného prostředí byla z požárních důvodů snaha situovat všechny pyrotechnologické provozy v bezpečné odlehlosti od sídla. Ve městech bývala vápenka součástí komplexu výroby stavebních materiálů spolu s cihelnou, někdy se totožné pece používaly jak pro výpal cihel, tak vápna. V rámci rozsáhlejších stavebních aktivit (zámky, sakrální stavby, panské dvory) bývaly vápenky umístěny dokonce přímo na staveništi. 

O vápenicích při moravských městech máme zmínky zvláště od raného novověku. 

 

Archeologické nálezy dokládají rozšíření výroby vápna již během středověké výstavby měst a to jak podle nálezů vápenných pecí, tak podle přítomnosti vápna ve středověkých stavebních konstrukcích.

 

Selské vápenky využívali zemědělci jako přilepšení k majoritní obživě v případě naleziště vhodné horniny na vlastněných pozemcích, případně surovinu nakupovali od vrchnosti. Tato forma proto přiléhala zpravidla bezprostředně k lomu a i pro samotné situování konstrukce pece a vsázení vápna byl využit svažitý terén. Takové situování zároveň zabezpečilo požární bezpečnost. V některých oblastech stavěli vápeníci pece na koncích zahrad a materiál dováželi z blízkého okolí. Obecně musela být zajištěna dobrá dostupnost provozu, jak k odvozu získaného vápna, tak k dopravě paliva.

Jako jedna z mála selských vápenek na Moravě se dochovala pec rodiny Navrátilovy za čp. 17 v Blažově u Bouzova činná zvláště ve 2. polovině 19. století Zdroj: R. Bryol, 2021

 

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): 

Selské vápenky běžné ještě do počátku 20. století navazovaly svou podobou na jednoduché vápenné pece rozšířené spolu s vápennými milíři již ve středověku. Vsazený materiál byl horním otvorem vsazen a stejným vyjímán po vychladnutí pece. Při potřebě pálení většího objemu od začátku 19. století vznikaly vysoké pece šachtové bez nebo se vzduchovými kanály v tělese. Nejvyspělejší tradiční vápenkou byla, podobně jako u výpalu cihel, kruhová pec na našem území ponejvíce podle Hoffmannova návrhu. Zvláště ve 2. polovině 19. století bylo běžné paralelní užití různých typů pecí jak na našem území, tak v samotných vápenkách. Výkonnější průmyslové vápenky však v této době vytlačovaly selskou formu pálení vápna.

 

Nejjednodušší forma polní pece konstrukčně spočívala v prostoru kvadratické, kruhové, či oválné základny (vnitřkem minimálně od 0,5x1m) s topeništěm a s případným prostorem na popel. Předsazena mohla být předpecní jáma.

 

Zásadním prvkem byl kameno-hliněný rošt budovaný formou klenutí nad topeništěm přímo z větších kusů páleného materiálu. Na klenbu se pak kladly větší vápencové kusy se snahou o zajištění průchodu plamenů, shora bylo zasypáno jemnější vápennou tříští, avšak s ponecháním sopouchu topeniště. Umístění vápence z přední strany zajistila kamenná plenta nad překladem topeniště, zděná z kamene na hliněnou maltu. Tato přední stěna na nejjednodušších pecích často navazovala na okolní svažitý terén. Pro udržení žáru byla celá horní vrstva vápence až na prostor pro soupouch zamazána hlínou, ale to až po počáteční fázi vysoušení v mírném ohni. 

 

Před topeništěm mohl být zbudován lehký kůlový nebo rámový přístřešek pro případ špatného počasí či kůlna pro uložení materiálu poblíž vápenice. Nejelementárnější polní pece se využívaly pravděpodobně jednu sezónu, po zimním chátrání byly buď obnoveny, nebo v blízkosti vystavěno nové zařízení.

 

Trvalejší selské vápenky pracovaly na obdobném principu, avšak se stálejší konstrukcí a větším rozměrem, který rovněž zajistil efektivnější výal. Místo jednoduché přední plenty byl řádně zbudován zpravidla válcovitý komín s vnitřní vyzdívkou z ostře pálených cihel. Rovněž rošt byl vyzděn trvanlivěji či zhotoven ze železa. Dopravu materiálu zabezpečila rampa ze strany od svahu.

 

Stejně jako v případě cihelen, bylo vhodné situovat vápenné pece v poloze chráněné od větru nebo se alespoň z návětrné strany mohla opatřit provizorní stěnou. Některé zprávy však dokládají umístění topeniště přímo ve směru převládajících větrů. V případě moderních kruhových pecí se jednalo o složitější průmyslové provozy s většími nároky na prostor a související objekty a infrastrukturu, avšak vždy s východiskem v nalezišti kvalitního vápence.

 

Charakteristika provozu

Práce v polních vápenicích nebo výroba na objednávku pro konkrétní stavební záměr probíhala sezónně od jara do podzimu. Důležitá byla nízká nákladnost na získání suroviny i relativně jednoduchá technologie výroby. Vápenec se získával povrchovou těžbou v malých lomech, kromě pálení vápna se zvláště méně kvalitní materiál užíval také na zděné konstrukce či jako silniční kamenivo. Rovněž větší průmyslové provozy vznikaly na místech kvalitních a dostatečných nalezišť vápence.

 

Popsaný způsob výroby vápna odpovídá selským pecím doloženým na Moravě zvláště od středověku, přičemž v některých regionech se vápno takto pálilo ještě v 1. polovině 20. století. 

 

Výroba vápna spočívá v jednoduché chemické reakci, při níž se při pálení hornina – vápenec mění v oxid vápenatý za uvolňování oxidu uhličitého. Nejelementárnější možností byl výpal v milířích, jejichž doklady sahají od pravěku až do středověku až včasného novověku. V době římské, kdy sledujeme největší rozvoj vápenných technologií, se začalo paralelně užívat vápenických pecí, jejichž princip přetrval až do počátku 20. století.

 

Teplota potřebná k vypálení vápence se udává od 700°C, ideálně mezi 1000 – 1300°C. Objem paliva závisel na typu pece, charakteru vápence i zkušenostech vápeníka. V selských pecích se topilo zpravidla dostupným měkkým i tvrdým dřevem a to až v pětinásobku objemu vápence. V případě uhlí se jednalo o 30–60 % hmotnosti vápna.

 

Na počátku procesu probíhalo kolem pěti hodin vysoušení, následoval výhřev a hlavní část – výpal (kalcinace) a mohl následovat také dopal. Celý proces trval kolem 48 hodin.

Menší vypálená pec pak podobnou dobu chladla, následně se odhalily omazy a vápno se postupně vybíralo. Vypálené vápno bylo v závěru rozbíjeno a nakládáno na povozy.

 

Předpokládáme, že vedle venkovanů zástupci těchto řemesel pracovali jako cechovní mistři, ale také jako zaměstnanci panství, měst či obcí. Kromě selských vápenic se tak pálení vápna sdružovalo s výrobou cihel a také mistři, kteří tuto práci vykonávali, bývali cihláři a zároveň páleníky, někdy přímo staviteli. 

 

Ke zvyšování možností těžby surovin na vlastních pozemcích docházelo zvláště během uplatňování protipožárních nařízení od přelomu 18. a 19. století. Tvrdé stavivo bylo vedle požární bezpečnosti také zárukou prestiže investora. Protože ve sledované oblasti nebyla ve větší míře rozšířena výstavba z nespalných materiálů, tak jako například u fortifikace a měšťanských domů v oblasti přilehlé (Valašské Meziříčí, Hranice, Lipník nad Bečvou), nebyly také až do 19. století tyto provozy více rozšířeny a v malé míře sloužily pro výjimečné stavby. Ve světském venkovském prostředí předpokládáme využití vápna pro stavitelství nejdříve až během 2. poloviny 19. století pod vlivem přístupu k tomuto materiálu v předprůmyslové a průmyslové produkci. Naopak využití hliněných maltovin přežívalo až do poloviny 20. století. Ještě na přelomu 19. a 20. století byli zedníci vybízeni k šetření vápnem, tak jako při stavbě školy v Hrahovci: „Dostanete kořálky co chcete jen se pospíchejte a šetřte obzvláště malty a vápna.“

 

V námi sledované oblasti se z důvodu nemnoha vhodných nalezišť vápence (Vigantice Na Vápenkách) jednalo spíše o extenzivní produkci, závislou na aktuálních možnostech potřebách. Výjimkou byla Jasenice u Valašského Meziříčí, kde se vápenec těžil a pálilo vápno ve větší míře od konce 18. století v režii vrchnosti. 

 

Vápenictví v selské podobě a později v předprůmyslové a průmyslové formě bylo charakteristické spíše pro lokality a regiony s větším výskytem kvalitního vápence (okolí Hranic na Moravě, Přerovsko, Olomoucko, významně jih Zábřežské vrchoviny a zvláště Moravský kras). V těchto regionech se zejména ve 2. polovině 19. století vápenictví rozvinulo se zvýšenou potřebou ve stavebnictví, ale také v zemědělství v důležité odvětví průmyslu se zabezpečením širší oblasti bez vhodných nalezišť. Ve sledované oblasti tak potřeba většího objemu materiálu musela být zabezpečena dovozem zvláště z Hranicka, kde s vápnem obchodovala řada obyvatel.

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

Baletka, Ladislav – Paštiková, Jana: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice: Městské knihy, 2007.

Domluvil, Eduard: Vlastivěda moravská. Val.-Meziříčský okres. V Brně: Musejní spolek, 1914.

Statistický lexikon obcí v zemi moravskoslezské. V Praze: Orbis, 1935.

Zahálka, Břetislav: Geologie moravských Beskyd v okolí Rožnova pod Radhoštěm. Sborník Státního geologického Ústavu Československé republiky. 1927, 7, s. 1–50.

 

  1. obecně:

Bárta, Rudolf: Příspěvek k dějinám výroby vápna. Zprávy Státního výzkumného ústavu pro průmysl silikátový. 1925, s. 7.

Bláha, Jindřich a kol. Vápno. Praha: Stop, 2001.

Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno: Blok, 1974. 

Kos, Petr: Experimentální výpal vápna v peci ze 16. století u Mokré. Archeologia technica. 2002, 13, s. 9–15.

Kos, Petr. Výpal vápna na Staré huti u Adamova v roce 2019. Archeologia technica. 2019, 30, s. 91–93.

Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče. Kelč: Město Kelč – Alda Olomouc, 2004.

Kurfürst, Pavel. Lidové vápenictví na Drahanské vrchovině. Český lid. 1978, 65, č. 3, s. 153–163.

Langer, Jiří: Co mohou prozradit lidové stavby. Lidové stavební tradice v severozápadních Karpatech a jejich kulturní funkce. Rožnov pod Radhoštěm: Ready, 1997.  

Lapáček, Jiří: Historie a současnost podnikání na Přerovsku a Hranicku. Žehušice: Městské knihy, 2009.

Merta, Jiří: Historie vápenictví v Moravském krasu. Stavební listy. 2005, č. 4.

Merta, Jiří: Výzkumy vápenických pecí. In: Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. Brno: Technické muzeum, 1980, s. 30–56.

Pacold, Jiří: Stavitelský praktik. V Praze: J. Pacold, 1887.

Papoušek, Miroslav: Polní (selské) vápenky na Konicku a Litovelsku. Archeologia technica. 2008, 20, s. 129–138.

Papoušek, Miroslav: Vápenické pece města Olomouce v Grygově v 19. století. Archeologia technica. 2007, 19, s. 56–67.

Peřinka, František Václav. Dějiny města Kroměříže. Díl druhý. Část 1 a 2. Dějiny let 1619–1695. V Kroměříži: Nákladem kroměřížského národního výboru a osvětového sboru, 1947.

Rapušák, Pavel: Vápenka v Razové. Dostupné online: http://www.technicke-pamatky.cz/sekce/45/vpenka-v-razov/, cit. 27. 1. 2021.

Svoboda, Antonín: Peci ku pálení portlandského cementu. Časopis pro průmysl chemický. Orgán Společnosti pro průmysl chemický v království Českém. 1894, 4.

Štěpán, Luděk: Vápenky v Železných horách. Archeologia technica. 2006, 17, s. 43–44. 

Thér, Richard – Droberjar, Eduard: Technologie výroby vápna a její nejstarší přímé doklady na našem území. In: Živá archeologie 10. Hradec Králové: Filozofická fakulta Univerzita Hradec Králové, 2009, s. 1–4.

Tradiční vápenné technologie historických staveb. Dostupné online: http://www.calcarius.cz/, cit. 27. 1. 2021.

Vařeka, Josef – Frolec, Václav: Lidová architektura. Encyklopedie. Praha: Grada, 2007.