Název: Malé technické stavby poháněné vodním kolem

 

Variantní názvy (vč. dialektu): mlýnec, mlynek

 

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Drobný objekt, který je situován v intravilánu i extravilánu. Jeho poloha je dána možnostmi stavitele v návaznosti na zajištění dostatečného množství vody potřebné k nárazovému a sezonnímu pohonu zařízení. Objekt býval proto situován buď u přirozené malé vodoteče někdy i s jednoduchou hrází, nebo u uměle zhotovené nádrže, případně náhonu. Nádrž často byla napájena pouze vodou svedenou z luk do malého rezervoáru. Některé tyto stavby byly přímou a bezprostřední součástí hospodářského celku, jiné stály naprosto solitérně poblíž potoků, v lukách či lesním prostoru. V extravilánu objekt stával vždy solitérně, v intervilánu býval v některých případech přistavěn ke stodole nebo kůlně.

 

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Jednoducha dřevěná roubená či pouze deštěná stavba s pláštěm z nepravidelných prken. Vystavěná buď na kamenné podezdívce, nebo pouze na kamenných či dřevěných pilířích.  Půdorys objektu měl tvar nejčastěji obdélníkový, řidčeji čtvercový. Jednalo se výhradně o jednoprostorový objekt. Disponoval nevelkým manipulačním prostorem a místem pro umístění funkčního zařízení poháněného vodním kolem. Střecha sedlová, tvořená krokvemi spojenými v jednoduchý krov, krytá šindelem později cementovou taškou, ojediněle plechovými pláty. Podlaha zhotovená pouze z udusané hlíny, jen ojediněle byla prkenná. Interiér osvětlen buď pouze vstupním otvorem, nebo jedním až dvěma malými okny. Vchodové dveře byly jednoduché.

Z vnější strany objektu bylo umístěno vodní kolo (výjimečně situováno pod podlahou).  Voda byla sváděna na kolo korytem přímo z vodoteče, nebo z náhonu či jednoduché nádrže. Zahloubený prostor pro umístění palečního kola býval vyzděn z nepravidelných a nestejně velkých kamenů.

 

Charakteristika provozu:

Malé technické stavby poháněné vodním kolem, provozované jako neprofesní zařízení, se začaly objevovat koncem 19. století.  Nejvíce jich bylo vybudováno v období krátce před první světovou válkou. Objekty s vodním kolem měly za úkol nahradit výkonnější, ale nedostupné motory. Zanikly především v důsledku postupného zavádění celoplošného elektrického rozvodu.  Většina z nich byla provozována bez živnostenského oprávnění a sloužila především soukromým potřebám svých majitelů.

Zřizování vlastního motoru se týkalo jak hospodářstvích ve vesnické zástavbě tak pasekářských usedlostí. Důvodem výstavby těchto technických stavebně nenáročných objektů v rámci zemědělských usedlostí, byla snaha hospodářů vytvořit pokud možno soběstačnou produkční jednotku, aby se chod celého hospodářství ještě více osamostatnil. Snaha vybudovat si vlastní zdroj energie vedla k tomu, že byla zřizována vodní kola i v místech s velkým nedostatkem vody, a jejich funkčnost tak byla minimální. Mnohá malá vodní díla využívala zejména nestálou vodu a mohla být uváděna v činnost pouze v periodách s dostatkem vody, řada jich pracovala pouze sezóně v době, kdy došlo k nashromáždění potřebného množství vody v záchytné nádrži.

Vodní motor poháněl zejména tato zařízení – mlýnky na hrubou mouku, kašní mlýnce na zpracování pohanky, šrotovníky, mačkače, řezačky, mlátičky, malé pily, fukary a čerpadla.

Využívána byla pouze malá vodní kola na svrchní vodu s náběhem na skříňové lopaty. Nejčastější rozměry kol se pohybovaly kolem těchto hodnot – průřez 2 m, šířka 60 cm, ale mohla být o něco větší i menší. Dřevěný převod od palečného kola končil řemenicí vyvedenou v místě, kde byly napojené příslušné stroje a zařízení. Vodní kolo se roztáčelo na vrchní spád vody přitékající z nádrže dřevěným korytem.

Malé neprofesní mlýny disponovaly kompletním jednoduchým mlýnským zařízením s obyčejným mlecím složením v menším provedení. Nevelká mlýnská hranice se skládala z nosné konstrukce pro mlecí zařízení s mlecí podlahou (včetně schodů spojujících dolní a mlecí podlahu). Mlýnské kolo uvádělo do chodu paleční kolo, které roztáčelo pastorek pohybující svislou hřídelí nesoucí kámen, tzv. běhoun. Součást zařízení tvořil také násypný koš, moučnice s vybavením a u ní truhla pro melivo. Malé mlýnské kolo umožňovalo pouze mletí hrubé mouky, šrotu, popřípadě pohanky. Protože neprofesní mlýny mlely jen omezené množství obilí nebo pohanky po dlouhých a nepravidelných časových intervalech, naplněná zásobárna vody stačila na celé zpracování meliva, a to i v době sucha, kdy potok coby základní zdroj vysychal. V některých případech se nejednalo o kompletní mlýnské zařízení, ale pouze o rozměrnější ruční mlýnky či šrotovníky předělané na vodní pohon. Takovéto mlýnky nemívaly ani moučnici a pytlíky na prosívání mouky. Mouka se pak musela prosívat sítem.

Vedle pohonu mlecího zařízení bylo vodní kolo využíváno v hospodářství jako univerzální motor a zařízení byla uváděna do pohybu jednoduchými převody a řemenicemi. Ojediněle také mívaly vodní pohon i některé řemeslné dílny. Vodní kola využívaná při řemeslných provozovnách bývala také velice malá, stejných rozměrů jako v případě malých neprofesních mlýnů. Takováto vodní kola poháněla například ventilátor či brus.  Na hřídeli bylo v interiéru osazeno ozubené kolo (průměr cca 100 cm). Druhé menší na další hřídeli bylo poháněno prvním kolem zuby zapadajícími do kola. Z druhé hřídele vedla řemenice, ze které šel řemen do dílny na transmisi. Z transmise se střídavě poháněla připojená zařízení. Na to, aby pracovalo více mechanismů najednou, nedisponovala tato malá vodní díla dostatkem vody a také vodní kola byla příliš malá.

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011.

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Zdroj práce a obživy. Třinec: WART, 2012.

MICHALIČKA, Václav: Malé vodní mlýny na Valašsku. In: Museum vivum. Sborník Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Rožnov pod Radhoštěm : Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Roč. 3-4, 2007-2008, s. 49-57.

  1. obecně (Valašsko, resp. oblast západních Karpat na území ČR, pouze není-li ani toto dostupné, pak obecněji koncipované práce):

BAJER, Vojtěch: Když lidem pomáhala voda. In: Velké Karlovice, krajina příběhů. ČSOP SALAMANDR. 2004. s. 19.

BARAN, Ludvík: Žrno, mlýnice a šupiňáky na Valašku. Valašsko roč. II, 1953, č. 1-4, s. 91.

CEDIDLA, Josef: Vodní mlýny na Vsacku. Valašsko, roč. III, 1954, č. 1 -4, s. 36 – 45.

MICHALIČKA, Václav: Nález malého vodního mlýna v obci Bordovice. In Historické mlyny a mlynské zariadenia. Ich prezentácia v múzeách v prírode. Pribylina: Únia múzeí v prírode na Slovensku, 2006. s. 79 – 82.

MICHALIČKA, Václav: Malé technické stavby poháněné vodním kolem v Moravskoslezských Beskydech. Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě, 2008, s. 42 – 48.

ŠTĚPÁN, Luděk – KŘIVANOVÁ, Magda: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. ARGO 2000