sklárna

Název: Sklárna

Variantní názvy (vč. dialektu): huť, huta, hutisko, Glasshütte

 

Lokalizace v rámci sídelní jednotky:

Objekt umístněný vždy v extravilánu, bez vazby na stálá sídla. Preferovány byly střední a horní části bočních údolí s vodotečí, primární podmínkou je však hustě zalesněná oblast. V případě nerovného terénu jsou doloženy terasovité úpravy svahu. Objekt stál samostatně, nevytvářel shluky s objekty stejného charakteru. Blízko sklárny stál příležitostně sklad, v potoku mohla být umístněná stoupa. V sousedství, avšak v dostatečném bezpečnostním odstupu, který byl podmíněn pyrotechnickým charakterem výrobního objektu, stála obytná stavba, kde dlouhodobě, příležitostně jenom sezónně, bydleli skláři. Tato, nejčastěji, dřevěnice, byla příležitostně doplněna chlévem, případně stodolou (humnem). Sklárna mohla být také doplněna přidruženou výrobou dřevěného uhlí (milíř), případně dehtu (pec).

Poloha Dolní Bečva-Horní Rozpité. Archeologický výzkum zde doložil uměle vytvořenou terasu s relikty sklářské pece (A) a několik akumulací sklářského odpadu (B) (Španihel, S. – Valoušková, K. – Mašláň, P. 2017, 163:3).

Charakteristika objektu (stavební/konstrukční řešení):

 

Primárním objektem sklárny je sklářská pec. Základem pece byla kamenná hranolovitá konstrukce, ve které se nacházel topný kanál a samotné ohniště s otvorem na odebírání popela. Nad ohništěm se nacházel pracovní prostor pece, který byl tvořen kupolovitou konstrukcí (někdy nazývanou i kopna) z přeostřeného jílu. Po obvodu této kupole byly umístněné uzavíratelné pracovní otvory, kterými se nabíralo sklo z keramických (šamotových) pánví. Na kopnu byla v prostoru nad topným kanálem napojena chladící pec, která sloužila k zchlazení hotových výrobků. Vnitřek topného kanálu, topeniště a kopny byl vymazán směsí jílu a křemičitého písku z důvodu ochrany před vysokou teplotou.

Nad pecí se nacházel minimálně dřevěný přístřešek, později i uzavřená stavba, která byla doplněna o sklad výrobků a surovin. Zde bývaly uloženy další pomůcky, jako formy (hliněné, olověné, železné), pánve, železa k peci (pohrabáč, motyčka na popel, různé kleště, háky, píšťaly a tyče) a pokud neměla huť stoupu na drcení surovin tak také tzv. šrubářské kolo (ruční mlýnek) a hmoždíř.  Tyto prostory sloužily i k přípravě sklářského kmene a následné úpravě skleněného výrobku například broušením, či malováním.

 

Charakteristika provozu:

Artefakty získané povrchovou prospekcí na lokalitě Horné Rozpité (Španihel, S. – Valoušková, K. – Mašláň, P. 2017, 163:5)

Pro přípravu skla je důležitý nepřetržitý a lehce dostupný přísun dvou základních surovin – sklářského písku a dřeva. Sklářský písek je v zásadě obyčejný písek, nebo pískovec křemičitého charakteru. Ideální surovina se však v čisté podobě v přírodě prakticky nevyskytuje, a proto bylo nutné ji před použitím pročistit (nejčastěji proplavením) a následně rozdrtit ve stoupě nebo mlýnku.  Dřevo sloužilo jako samotné palivo při tavbě, ale také zejména k produkci potaše (uhličitan draselný, K₂CO₃), který sloužil spolu s vápencem a sodou jako tavivo a zdroj oxidů pro sklářský kmen. Ten se skládal ze sklářského písku, výše uvedených surovin, rozdrcených skleněných střepů a dalších látek, které ovlivňovaly fyzikální a dekorační (např. barva) vlastnosti výsledného skleněného produktu. Promíchaný kmen se roztavil v keramické pánvi, která byla umístněná v peci (konkrétně v kopně). Při teplotě kolem 1250 °C byla skelná masa již dobře tvarovatelná a skláři ji mohli namotávat na konec píšťaly, což je kovová trubka různých velikostí a průměrů s dřevěným držadlem a náustkem na opačném konci, než je ten, na který se umísťuje sklo. To se pomocí foukání vytvarovalo do prvotního tvaru, tzv. baňky a následně se vyfouklo do formy. K částečně zchladlému výrobku se lepily pomocí kleští nožky, ouška a různé dekorační prvky. Následně se výrobek odlomil od píšťaly a vložil se do chladící pece, ve které byla vstupní teplota přibližně 600 °C a pak postupně klesala až k běžné teplotě okolního prostředí. Z vychlazené nádoby bylo možné odříznout přebývající část, která se při foukání dostala mimo formu. Jde o tzv. opuknutí nádoby. Vzniklá lomná hrana se následně zbrousila a nádoba se upravila dobroušením či malováním, během kterého bylo sklo opakovaně přepáleno, aby se uchovaly jednotlivé vrstvy barvy.

Výroba plochých (neboli tabulových) skleněných koleček, které sloužily jako okenní sklo, byla velmi podobná výrobě nádob. Sklář vyfoukl baňku, ale místo toho aby ji vložil do formy a dofouknul, tak ji oddělil od píšťaly a přilepil na tzv. želízko (v zásadě jde o obyčejnou železnou tyč) a po druhém zahřátí ji zplošťováním vyformoval do přirozeného tvaru kotouče. Druhá technika je též podobná – pomocí píšťaly se z baňky vyfoukne válec, který se od ní oddělí a podélně opukne. Po novém zahřátí „vyžehlí“ sklář nádobu do tvaru tabule na šamotové desce.

Sklárny na Valašsku budoval (nebo jen pronajímal stavební místo a stanovil podmínky) vlastník pozemků. Zeměpán následně osadil sklárnu sklářským mistrem, který se stěhoval s celou rodinou i specializovanými pracovníky. Majitel pak v součinnosti s ním zabezpečoval prodej a distribuci zboží a stanovil nájemci podmínky provozu, obsahující formu a výši odvodů i možnosti a meze využívání okolních pozemku. Pro sklárny na Valašsku je typické jejich stěhování. Po vytěžení lesa v rentabilním dosahu se výrobna přesunula na jiné místo a to nejčastěji v rámci stejného údolí proti proudu vodoteče. Doba fungování sklárny na jenom místě se různí, předpokládá se však přibližně 10 let. Po zániku sklárny zůstává lokalita nejčastěji pustá, protože se zde nerozvinuly jiné samostatně funkční hospodářské jednotky. Vhodným příkladem jsou sklárny extravilánech obcích Dolní Bečva, Prostřední Bečva či Halenkov Jedinou výjimkou je obec Hutisko-Solanec, kde se vyvinula nejstarší sklárna v regionu, jenž ležela původně na katastru obce Vigantice.

 

 

Literatura:

 

Baletka, L. 1973. K počátkům sklářské výroby na Vsetínsku. Práce Vlastivědného

ústavu Vsetín, s. 1–9.

 

Jedlička, J. – Knápek, A. 2017. Stavba repliky středověké sklářské a pomocné fritovací pece v Havlíčkově Brodě – východiska, konstrukce, stavba. Sklář a keramik 5-6/2017, s. 100–104, 116.117.

 

Španihel, S. – Valoušková, K. – Mašláň, P. 2017. Lesní sklárny na Valašsku

– I. etapa. Sklář a keramik 7-8/2017, s. 148–153, 163.

 

Španihel, S. – Valoušková, K. – Mašláň, P. 2018. Lesní sklárny na Valašsku

– Úvod do problematiky. História skla, v tisku.

 

Štěpán, V. 2002. Dějiny sklářství na panství Hukvaldy. Těšínsko 45, č. 3, s. 1–15.