Název: dehtárna

Variantní názvy (vč. dialektu): dehtařská pec, kolomajzna, kolomazná pec, smolárna, smolná pec, Pechofen, Theerofen

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatně stojící objekt v extravilánu, často přímo v lesích, daleko od stálých sídel. Pece budovány zpravidla polozapuštěné do svahu. Možná ale nikoliv nezbytná je vazba na zdroj vody a další podobné objekty (zejm. milířiště). V případě podomácké výroby v intravilánu zpravidla jednorázově využité zařízení bez možnosti jeho lokalizace a dochování.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): U podomácké výroby využívána zjednodušená a výrazně zmenšená zařízení v podobě dehtářských jam, zakopaných nádob a milířků s nepropustnou základnou. Jako samostatně existující objekty výskyt ve dvou typech (1) Na Valašsku podstatně častější dehtařský milíř (výrobní zařízení s nestabilním příkrovem) s konstrukcí podobnou milířům určeným k výrobě dřevěného uhlí. Jedinou opakovaně využívanou částí objektu je nepropustná základna milíře (velký tzv. kolomazný kámen, Pechstein, nebo základna složená z kamenů či cihel a krytá hliněným výmazem), která je vyspádována a opatřena sběrnými/odvodními žlábky, kanálky či trubkami na tekuté produkty pyrolýzy dřeva. (2) Dvouplášťová dehtařská pec skládající se ze dvou (vnitřní a vnější) sklenutých komor tvaru seříznutého mírně komolého kužele. Velikost pecí od 1 až do 5 m výšky, průměr podobný. Vnitřní rozkladná komora (tzv. hrnec) stavěná z mazanice, později i cihel, plášť pece (okolnice) z kamene, přikládání do meziplášťového prostoru pece umožňovaly otvory v plášti, dno pece, resp. rozkladné komory bylo utěsněno, vyspádováno a opatřeno odtokovým kanálem (trubkou) ústícím v předpecním prostoru. U dehtařských pecí s ohledem na nutnost nepřetržité obsluhy až po několik dní častý výskyt provizorních přístřešků a obydlí.

Charakteristika provozu: Dřevný dehet byl základní a nezbytnou látkou pro impregnaci řady organických materiálů a výrobků (dřevo, kůže, látky, provazy atd.). Mísením dehtu s živočišným tukem (lůj, sádlo) a plnivy (saze, jemně mletý vápenec) se vyráběla kolomaz, až do 20. století jediné dostupné mazivo pro všechny dřevěné a železné součástky namáhané třením (náboje kol, hřídele a ložiska ve výrobních zařízeních). V Karpatech byla tradiční výroba dehtu a kolomazi značně limitována nedostatkem smolnatého borového dříví (užívala se jedle a pařezové dříví dalších jehličnanů) a nikdy nedosáhla většího významu. Převažovala podomácká ad hoc výroba s využitím jednoduchých zařízení, spíše výjimečně byly stavěny specializované výrobní objekty (dehtářské milíře a pece).

Pří výrobě dehtu v milířích, která byla zpravidla propojena (lokalizací výrobních zařízení, osobami výrobců) s dalšími lesními řemesly a zpracováním dřeva a kůry, se smolnaté dřevo naskládalo do milíře postaveného na utěsněné a vyspádované základně opatřené odtokovým kanálkem. Milíř se před zapálením neutěsňoval, k pokrytí drnem a mourem a důkladnému utěsnění došlo až po částečném zahoření. V následném rychle probíhajícím a obtížně regulovatelném procesu suché destilace (pyrolýzy) bylo vyrobeno jednak dřevěné uhlí, jednak kapalné produkty suché destilace – zejm. terpentýny, smoly a dehty. Ne všechny kapaliny byly jímány, záleželo mj. na zručnosti řemeslníků, poptávce atd. Dehtařské milíře byly poměrně malé (cca 1–2 m průměru, podobná výška) a k jejich vypálení došlo poměrně rychle za cca 1–2 dny. Podle poptávky mohla výroba probíhat sezónně, nebo se základna milíře po nutném vyspravení použila jen občas.

Dehtařská pec byla konstrukčně i nároky na obsluhu výrazně složitější, umožňovala ale lepší kontrolu výroby i zužitkování méně smolnatého odpadního dřeva. Rozkladná komora (hrnec) se při výrobě shora či zdola naplnila dřevem a následně částečně utěsnila, oheň se zakládal v tzv. meziplášťovém prostoru mezi hrncem a kamenným pláštěm pece (tzv. okolnicí), který byl nejprve zcela vyplněn palivem, což zaručilo rychlé „nastartování“ výrobního procesu. Oheň při výrobě nepřímo, pec tudíž pracovala na principu retorty, zahříval vsádku až na teploty cca 300–500ºC. Během suché destilace se uvolnila řada plynných a kapalných frakcí, plyny unikaly otevřeným vrcholem rozkladné komory, kapaliny postupně odtékaly po nálevkovitě skloněném dně a poté kanálky nebo trubkami do předpecního prostoru, kde byly jímány a převáděny k další rafinaci. Zbytkem po destilačním procesu bylo podobně jako u dehtařského milíře dřevěné uhlí, které se po vychladnutí pece vybíralo otvorem proraženým v dolní části hrnce. Celý proces trval dle velikosti pece několik desítek hodin až několik dní. Po vychladnutí byla pec vyspravena a připravena k dalšímu provozu, který mohl začít vzápětí či až po delším čase.

Dehtařské pece jsou na území střední Evropy doloženy téměř bez regionálních rozdílů od 14. století a kromě zvětšování rozměrů neprošly až do 19. století žádným dalším vývojem. Vzhledem k nárokům na provoz a obsluhu byly budovány převážně vrchnostmi a poté pronajímány, doloženy jsou ale i pece obecní (rustikální), obsluze se věnovali jak specialisté (dehtáři), po zaškolení i „běžní“ lesní dělníci či poddaní v rámci plnění robotních povinností. Výroba upadala již ve 2. polovině 19. století, zanikla (krom podomácké pro vlastní potřebu) kolem počátku 20. století.

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011, s. 200.

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Zdroj práce a obživy. Třinec: WART, 2012, s. 64.

  1. obecně (Valašsko, resp. oblast západních Karpat na území ČR, pouze není-li ani toto dostupné, pak obecněji koncipované práce):

BEDNÁRIK, Rudolf: Ľudová výroba kolomaže. Slovenský národopis 10, 1962, s. 559–565.

BRZEZINSKI, Wojciech – PIOTROWSKI, Wojciech: Proceedings of the First International Symposium on Wood Tar and Pitch. Warszawa: Biskupin-Museumsdorf Düppeln, Muzeum Archeologiczne Warszawa, 1997.

HOHENSTEIN, Adolf: Die Theer-Fabrikation für Forstmänner und Waldbesitzer. Wien: Druck und Verlag von Carl Gerold’s Sohn, 1857.

MORAVEC, Bedřich: Kolomazná pec. Národopisný věstník českoslovanský 7, 1912, s. 38–39.

PLEINER, Radomír: Středověká výroba smoly v Krásné dolině u Rakovníka. Památky archeologické 61, 1970, s. 472–515.

ŠAUROVÁ, Dagmar: Výzkum dehtařských pecí na výrobu kolomazi na Moravě. Archeologické rozhledy 20, 1968, s. 43–46, 141–142.

WOITSCH, Jiří: Lesní řemesla a vývoj technologie chemického zpracování dřeva v raném novověku. Dějiny věd a techniky 44, 2011, s. 165–181.

WOITSCH, Jiří: Tradiční výroba dehtu a kolomazi: Od dehtařských jam k dvouplášťovým pecím. Archeologia technica 23, 2012, s. 83–90.