salaŠ

autor: František Kalivoda, Selský obraz- Salaš u Rožnova s vyobrazením koliby a rozsáhlého objektu pajty pro ovce, pol. 19. st. Zdroj: Národní muzeum v přírodě, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm[/caption]

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Hospodářská jednotka umístěná zcela mimo zastavěné území, na hřebenech nebo svazích hor. Jednalo se o rozsáhlé, původně lesem porostlé plochy (s výjimkou ploch odlesněných provozem toulavých skláren), komunikačně zcela odloučené, které jejich majitelé právě kvůli dopravní nepřístupnosti nedokázali jinak hospodářsky využít. Na Rožnovsku se původně jednalo o nejvyšší polohy hor, hlavní a boční hřebeny a přilehlé svahy, které byly provozováním salaší rozsáhle odlesněné a přeměněné na pastviny nebo řídké pastevní lesy. S výjimkou vrchnostenského podnikání se jednalo vesměs o půdu dlouhodobě pronajatou, s ustálenými hranicemi, pronajímaná jednotka se na Rožnovsku nazývala javořina. S postupným úpadkem v 19. století a s tím související změnou systému provozu docházelo buď ke zmenšování ploch v důsledku zalesňování nebo k vytváření malých salaší fungujících v rámci větších pasekářských hospodářských jednotek.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Objekty, které nebyly bezprostřední součástí zemědělské usedlosti, určené pro chov dobytka a spjatou mléčnou produkci patřily obecně k nejjednodušším stavebním formám. Základem salaše byla koliba, zpravidla roubená stavba na mírně srovnané plošině nebo s dorovnáním podezdívkou z neopracovaných kamenů. Vnitřní prostor byl sroubením nebo příčkou předělen na vlastní část koliby a komoru – komárník k uložení mléčných výrobků. K zavěšení kotle nad ohništěm v hlavní místnosti sloužil kumhár – zpravidla samorostlý hák různé konstrukce zabudovaný do koliby. Kouř odcházel volně do otevřeného střešního prostoru a dále štíty ven z místnosti. Konstrukční součástí koliby mohly být také prkenné vestavěné lavice pro práci a odpočinek bači a pastýřů. Celkově byly použity nejdostupnější materiály, nehraněné jedlové kuláče se spoji pro srub a krov, podobně jako na zastřešení šindelem.

Před polovinou 19. století předpokládáme pro úkryt pastevců i související produkci dočasné stavby ještě jednodušších forem, kde hlavní konstrukci tvořily 2 protilehlé kůly zapuštěné v zemi s vrcholovou vaznicí (sochová konstrukce), přes kterou byla položena střecha například z chvojí, buď pultové konstrukce či na 2 strany jako stříška sedlová.

Součástí salaše byla rovněž přenosná ohrada – košár různého provedení, na Rožnovsku okolo přelomu 19. a 20. století zpravidla tvořený sloupky se zapuštěnými vodorovnými bidly, dříve také dílce vyplétané. Pro úkryt dobytka se případně stavěla pajta jako různě provedený kůlový přístřešek s pultovou střechou.

Stavebně zcela odlišnými objekty jsou pajty, které do poloviny 19. století stály jako rozsáhlé kryté ohrady jako součást panských salaší na Rožnovsku. V tomto případě se jednalo nejen díky svému rozměru, ale také zpracování o stavbu mimořádnou, jejíž konstrukční analogie můžeme hledat u jiných městských s panských staveb. Ověřené půdorysné rozměry jsou řádově 30×10 m. Jednalo se o jednopodlažní stavbu založenou na kamenné podezdívce, na které byla uložena rámová konstrukce tvořená prahy a sloupky. Výplně stěn byly pravděpodobně deštění pouze do výšky tvořící ohradu, přičemž výš následoval otevřený prostor. Celou stavbu kryla valbová nebo sedlová šindelová střecha a nosné podpůrné sloupy krovu byly pravděpodobně součástí vnitřní konstrukce. K takovému objektu rovněž přiléhala koliba s obdobnou funkcí jako koliby selské, avšak stavebně kultivovaněji provedená.

Charakteristika provozu:

Pojem salaš zahrnoval vždy celé hospodářství, byl tedy souborem staveb, pozemků i dobytka. Jednalo se o sezónní hospodářství, využitelné pouze po poměrně krátký čas roku (asi 5 měsíců), využívající krátké vegetační prostředí hor.

Zásadním užitkem salaše byl sýr, všechny ostatní produkty – žinčice (syrovátka), vlna a maso – pak byly vnímány jako vedlejší. (Maso bylo navíc vzhledem k plemeni ovcí produktem nejméně významným.) Produkci sýra byla také podřízena jak stavební zařízení salaše, tak především celá organizace pastvy. Provoz salaše řídil bača, který měl také na starosti výrobu sýra, dalšími zaměstnanci na salaši byli pastýři (valaši) a hoňák, bačův pomocník.

Salašnické hospodaření je spojeno především s valaškou, nenáročným plemenem ovcí, ovšem v době úpadku na konci 19. a počátkem 20. století se zde pásla velmi pestrá směs plemen a kříženců. A zejména v počátcích se na salaších pásl valašský dobytek – tedy ovce i kozy. Na části salaší bylo možná pást také krávy a některé salaše byly vyčleněny pouze pro hovězí dobytek. Množství dobytky na salaši se řídilo povolením vrchnosti a odvíjelo se především od rozlohy javořiny.

V čase i prostoru však není možné mluvit o jednotě systému provozování salaší, to se  naopak velmi proměňovalo. Velmi zjednodušeně lze z pohledu provozovatele dělit salaše na vrchnostenské a nájemní, ty byly selské nebo spolkové (případně obecní). Později docházelo ke změnám, vrchnostenské salaše zanikaly, u ostatních docházelo ke zmenšování a ke změně provozování (pasekářské salaše, letoviska, stániska).

Literatura:

1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

BAYER, Adolf. O salašnictví na mor. Valašsku. (Obzvláště na Rožnovsku a Vsacku.) Sborník Musejní společnosti ve Valašském Meziříčí. 1884, 1, č. 5, s. 9–23.

GALLAŠ, Josef Heřman Agapit. Valaši v kraji Přerovském, praví Arkádové moravští, jejich posvátné hory, obyčejové a národní písně. Muzeum Novojičínska – Muzejní a vlastivědná společnost ve Frenštátě pod Radhoštěm, 2005.

HOREČKA, František (ed.). Kniha o památném Radhošti: Věda, umění, turistika – sborník prací. Frenštát pod Radhoštěm: Okresní osvětový sbor, 1931.

LANGER, Jiří. Zemědělství a salašnictví. In: Beskydy: Zdroj práce a obživy. Třinec: Wart, 2012, s. 68–109.

STRNADEL, Bohumír. Ze života dávných salašníků v okolí Radhoště. Naše Valašsko. 1943, VIII, s. 171–177.

ŠTIKA, Jaroslav. Horské pastevectví na Rožnovsku. Valašsko. 1967, 11, s. 33−40.

Langer, Jiří a kol.: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: Wart, 2011.

ŠTIKA, Jaroslav. Salašnické ustájování dobytka a košárování na moravskoslovenském pomezí. Český lid. 1958, 45, s. 64–74.

ŠTIKA, Jaroslav. Valaši a Valašsko. O původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2007.

2. obecně:

BALETKA, Tomáš. Koliby a salaše frenštátských měšťanů na počátku 18. století. Hlasy musea a archivu ve Fenštátě pod Radhoštěm. 2000, 17, č. 1, s. 18–23.

FROLEC, Václav. Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno: Blok, 1974.

ŠTIKA, Jaroslav. Zemědělství. In: Okres Vsetín. Rožnovsko. Valašskomeziříčsko. Vsetínsko. Valašské Meziříčí – Brno: Hvězdárna Valašské Meziříčí – Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2002, s. 357–370.

VAŘEKA, Josef – FROLEC, Václav. Lidová architektura. Encyklopedie. Praha: Grada, 2007.