mandl

Název: Mandlovna

Variantní  názvy: (plátenický) mandl, mandlovňa

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatná stavba či prostranná součást většího dílenského (barvířská dílna) či jiného objektu, popř. součást hospodářského dvora usedlosti. V případě využívání vodní energie k provozu byla lokalizace budovy limitována dostupností vodní masy. Pokud byla k pohánění mandlu užívána jiná síla, byly mandlovny budovány s ohledem na komunikační dostupnost a návaznost na výrobní místa a provozy produkujícím plátno určené pro mandlování. 

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Zpravidla roubená velkoprostorová stavba bez stropu, střecha krytá krytou šindelem, vybavena pohonným zařízením (vodní kolo, koňská síla, motor). Mandl tvořil stabilní stůl (táfla, zhotoven z tvrdého hoblovaného a vyhlazeného dřeva) usazený na pražcích či trámové konstrukci a kamenné podezdívce. Po něm byly převalovány dva válce (války; z dubového nebo javorového dřeva) s navinutým plátnem zatížené rozměrnou dřevěnou roubenou truhlou (také skříň, kisňa; uvnitř opatřena dřevěným přehrazením zajišťujícím lepší stabilitu), která byla naplněna kamením (sloužilo jako zátěž; váha obvykle dosahovala hodnoty 8 až 10 tun). Součástí vybavení objektu byla i jednoduchá dřevěná stolice, jež sloužila pro navíjení plátna na dřevěné válce.

Charakteristika provozu: Objekt sloužil k mandlování plátna navinutého v délkách na dřevěných válcích, které obsluha vkládala pod zatíženou truhlu mandlu. Její tíhou se tkanina na pozvolna rotujících válcích mandlovala (vyhlazovala). Délka mandlu nebyla standardizována, dosahovala až osmi metrů, výška a šířka byla proměnlivá dle prostorových možností (mandl byl zpravidla konstruován s užší základnou); na obou kratších stranách truhly byl upevněn silný řetěz, jehož pomocí byla truhla mandlu uváděna do pohybu. Řetěz byl navinut na dřevěném obložení hřídele (zvaná val) kolmé k truhle mandlu. Hřídel procházela v dostatečné výšce celým prostorem nad hlavami pracujících. Za provozu se po hřídeli obtáčel řetěz jedním nebo druhým směrem a tím docházelo k posunu truhly mandlu do od jedné krajní polohy ke druhé. Prostřednictvím převodních zařízení (palečná kola a pastorky, případně transmise) se hřídel uváděla do pohybu žentourem využívajícím koňský potah (obcházel po vymezené kruhové dráze kolem středové sloupovité hřídele zasazené dolní stranou v kamenném lůžku v podlaze), vodním kolem, nověji motorem. Po navinutí nakropené a odleželé tkaniny na válec se truhla mandlu přesunula na jednu stranu do krajní polohy (pro zajištění stability zařízení o velké váze se opírala o dřevěnou kozu) a mírně se naklonila, zatímco na protější straně se pod ni vložil válec s plátnem. Uvedením do pohybu se truhla pozvolna přesouvala na druhou stranu a svou vahou působila na plátno navinuté na válcích valených po stole. Jakmile truhla mandlu dosáhla koncové pozice, byl její pohyb zastaven (pokud to bylo potřeba, bylo možné na této straně mandlu vložit či vyměnit další válec s navinutým plátnem). Pomocí pákového systému (veksl), který umožňoval převod jednosměrného pohybu (koně, vodní síly či motoru) na dvousměrný, bylo následně pohonné zařízení nasměrováno k posunu truhly zpět. Pohyb z jedné strany na druhou se opakoval tak dlouho, než bylo plátno shledáno za dostatečně vymandlované. Během celého procesu mandlíř kontroloval, aby se válce nevychylovaly ze své dráhy mimo plochu tabule. Pokud k tomu došlo, korigoval polohu pomocí dřevěné palice.

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří: Rožnov město dřevěné. Rožnov pod Radhoštěm: Město Rožnov pod Radhoštěm, 2014, s. 33–35.

LANGER, Jiří – ŠMÍRA, Pavel – BRYOL, Radek – WAWRECZKA, Henryk: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011, s. 199, 202.

PIPEREK, Lubomír Filip: Tkalci v Rožnově pod Radhoštěm. Acta musealia 2001/2, s. 82–83.

SEDLÁČEK, Jaroslav: Roubený špalíček z náměstí v Rožnově pod Radhoštěm. In: Frolec, Václav (red.): Venkovské město 2. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1987, s. 81–91.

  1. obecně:

LANGER, Jiří – VAŘEKA, Josef: Naše lidové stavby. Praha: Albatros,  1983, s. 222–224.