cihelna

Název: cihelna, hliník

Variantní názvy (vč. dialektu): Z: h: ziegelhütte, tihelna, tihelňa, hliniště, hliník, Lehmgrube

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Poloha cihelen byla zpravidla spojena s nalezištěm kvalitní suroviny – hliníkem s dostatkem zvláště spraše a sprašové hlíny. To mohlo být v extravilánu i intravilánu, avšak ideálně v blízkosti komunikace. Důležitá byla zároveň dostupnost vody z přilehlé přirozené vodoteče či studny nebo se zřídil přívod stružkou či potrubím a voda se jímala.

Menší hliniště a výrobní prostor v případě dostupnosti vhodné suroviny vznikala i přímo na staveništích pro konkrétní stavební záměr. To bylo například při terénních úpravách či budování základů, méně se hlína na staveniště přivážela z hliníku.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Základem provozu nejjednodušších polních cihelen byl hliník buď zasazený do svahu, nebo byla postupně kopána jáma, případně kombinace obého. K vlastní výrobě cihel sloužila srovnaná oddrnovaná plocha, kde se cihly formami buď přímo na zemi, nebo obvykle na masivním stole tvarovaly a odkládaly na prvotní sušení. Na vhodném místě tak, aby mohl přirozeně proudit vzduch, přiléhala otevřená kůlna na sušení cihel pod střechou, kde se také mohlo uskladňovat palivové dřevo.

Vlastní výpal probíhal rovněž na srovnané plošině v otevřených pecích tzv. kozlech tvaru komolého jehlanu s obdélníkovou základnou se stranami kolem 4–5 m a výškou kolem 4 m, kde bylo podle velikosti základny většinou od tří až do pěti topenišť. Pec bylo nejlépe situovat v poloze chráněné od větru nebo se alespoň z návětrné strany mohla opatřit provizorní deskovou či kuláčovou stěnou v rámu. V případě uzavřených a zvláště moderních kruhových pecí se jednalo o složitější průmyslové provozy s většími nároky na prostor a související objekty a infrastrukturu, avšak vždy s východiskem v nalezišti kvalitní hlíny.

Charakteristika provozu: Hlína se získávala povrchovou těžbou, kromě výroby cihel se materiál užíval také na další nosné konstrukce aplikované přímo na stavbě při zdění nebo na omítky, podlahy, mlaty či topeniště.

Práce v polních cihelnách nebo výroba cihel na objednávku pro konkrétní stavební záměr probíhala sezónně od jara do podzimu, a proto cihláři v zimě zpravidla kombinovali toto zaměstnání s jinými – podomáckou výrobou či prací v lese. Podomácká ruční malovýroba cihel sezónními specialisty na prodej nebo za jejich dohledu výroba přímo stavebníky daného objektu byla nejsnadnější možností získání tohoto staviva. Důležitá byla nízká nákladnost na získání suroviny i relativně jednoduchá technologie výroby.

Tvrdé stavivo bylo vedle požární bezpečnosti také zárukou prestiže stavebníka. Výroba nepálených cihel pro soukromé účely byla v souvislosti s potřebou protipožárního zabezpečování staveb tolerována vrchností již v době poddanství a výroba cihel pálených povolena v roce 1819. Někteří stavebníci si vyráběli cihly svépomocí ještě po polovině 20. století a zkušenou osobu si zvali k výpalu.

Popsaný způsob výroby cihel odpovídá polním cihelnám či domácké přípravě stavebního materiálu prakticky až do poloviny 20. století. Výchozím procesem bylo získání hlíny, přičemž cihláři používali podle její kvality úzké motyky, širší lopatovité grace, případně rýče a lopaty. Motykou byly před mícháním také rozbíjeny hroudy a vybrány případné kamínky. Někteří cihláři si materiál chystali už na zimu, aby s vodou přemrzl a lépe se zpracovával. Po odležení následovala homogenizace suroviny s vodou a plnivy – dalšími příměsemi a to důkladným promícháním a zvlhčením, dříve prošlapáním přímo cihláři nebo za pomoci dobytka. Ve venkovském prostředí byly příměsemi zpravidla řezaná sláma nebo plevy. Další propracování a válení zabezpečilo dokonalou soudržnost. Cihly se tvarovaly na masivním stole s pevnou základnou, kde se hlína buď dostala ručně, nebo navezla po fošně na stavebním kolečku. K tvarování sloužila dřevěná forma s bočními úchyty, do níž cihlář vtlačil hroudu hlíny pro lepší odloučení od stěn oválené v písku. Přebytečný materiál se seškrábnul. Následně cihly na ležato schly asi 24 hodin na slunci, další 2 dny již na užší straně a poté dosychaly pod kůlnou několik týdnů. Prostor pro prvotní sušení byl pečlivě upraven – oddrnován, srovnán, a před ukládáním cihel posypán pískem roztaženým dřevěným (p)ohřeblem.

Vysušené cihly byly připraveny k výpalu. Ten probíhal v otevřených pecích – kozlech na srovnané ploše přiléhající místu sušení. Celou základnou procházelo napříč topeniště. Cihly se skládaly po jednotlivých vrstvách tak, aby mezi nimi byla na prst mezera, kterou proniká teplo a každá další vrstva je ložena napříč tvoříc stabilní křížovou osnovu. Horní vrstvy mohly být prokládány uhlím pro efektivnější výpal ve větší vzdálenosti od samotného topeniště. Do úrovně asi 1,5 m se pec mohla obsypat ochranným násypem a ze strany od topenišť ochrannou zídkou za účelem vypálení cihel na vnějším plášti kozla. Celá stavba se také omazala hlínou. Otvory topeniště se po zapálení zaskládaly cihlami nebo přiklápěly plechem, přičemž musel být zachován přívod vzduchu. Podle vlhkosti cihel se při topení žár postupně zvyšoval. Topilo se velkými kusy dřeva délky dle hloubky topeniště. Měkké dřevo se používalo pro jeho plamen, který dokázal zapálit vložené uhlí. Průběžně a zvláště v závěru výpalu se opravovala omazávka pece a otvory topeniště byly po posledním přiložení zazděny, aby se provedlo závěrečné dopálení. Vypálená pec chladla asi týden a následně se odhalily ochranné části a cihly se postupně rozebíraly.

První cihelny začaly jako jednoduché výrobní provozy zřizovat města a panství, zvláště od 19. století také venkovské obce. Informace o výrobě cihel v Pobeskydí máme od počátku novověku, kdy probíhala v režii panství. Produkce cihel se často sdružovala s pálením vápna a také mistři, kteří tuto práci vykonávali, bývali cihláři a zároveň páleníky, někdy přímo staviteli. Také v těchto cihelnách se užívalo jednoduchých otevřených pecí – kozlů, případně stálých z cihel postavených uzavřených pecí různého druhu. Předpokládáme, že někteří zástupci těchto řemesel pracovali jako cechovní mistři, ale také jako zaměstnanci panství, měst či obcí.

Protože ve sledované oblasti nebyla ve větší míře rozšířena výstavba z tvrdých staviv, tak jako například u fortifikace a měšťanských domů v oblasti přilehlé (Valašské Meziříčí, Hranice, Lipník nad Bečvou), nebyly také až do 19. století tyto provozy rozšířeny.

Rovněž větší průmyslové cihelny se rozvíjely ze starých hlinišť. Během 2. poloviny 19. století se se změnou situace v uspořádání řemesel dostávaly některé cihelny do soukromých rukou a zvláště od konce 19. století vznikaly s poptávkou po stavebním materiálu cihelny nové. Ve sledované oblasti je však ještě během tohoto období patrný menší rozkvět průmyslových cihelen ve srovnání s přilehlým Novojičínskem, Hranickem či Přerovskem, kde měla produkce kromě exportu rovněž vliv na modernizaci stavitelství.

Právě období přelomu 19. a 20. století je v případě větších cihelen charakteristické výstavbou kruhových pecí, které produkci zefektivnily. Následné dílčí modernizace cihelen spočívaly v postupném využití parostrojní a následně elektrické energie a nahrazování ruční práce strojovou výrobou, zejména lisy.

Největším průmyslovým provozem na výrobu stavebních materiálů byla ve 2. polovině 19. století ve sledované oblasti hrachovecká cihelna hraběte Kinského. V roce 1874 vyráběla na 12 miliónů cihlářských výrobků – především cihel, střešních tašek a drenážních trubek. Taková produkce už byla na rozdíl od lokálních cihelen určena také k širší distribuci. Výrobky vozili formani zejména do Uher nebo na nejbližší železniční stanici na Severní dráze v Polomi. Bezprostředně před první světovou válkou produkovala zmodernizovaná cihelna 30 000 cihel denně a kromě nich také střešní tašky, dlaždice, trubky a nejrůznější tvarovky.

Z těchto zpráv a také z obrazových dokladů stavitelství v regionu je patrné, že produkce nesloužila pouze pro místní odbyt, ale právě naopak především k vývozu. Hlavními výrobky využívanými ve venkovském prostředí byly cihly, tašky a drenážní trubky.

Dalším průmyslovým odvětvím, které navazovalo na původní výrobu keramických prvků a mělo vliv na stavební modernizace, byla produkce cementu a cementových výrobků, zejména střešní krytiny a vedle stavebních konstrukcí také drenážních trubek.

Literatura:

1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

Baletka, Ladislav – Paštiková, Jana: Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Rožnovsku. Žehušice: Městské knihy, 2007.

Langer, Jiří a kol.: Beskydy.Zzdroj práce a obživy. Třinec: Wart, 2012.

Drápala, Daniel – Michalička, Václav: Zručnost, um a dovednost lidí na horách. Rožnov pod Radhoštěm: Město Rožnov pod Radhoštěm, 2010.

2. obecně:

Frolec, Václav: Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno: Blok, 1974.

Johnová, Helena: Domácká výroba cihel na Jablunkovsku. Věstník Národopisné společnosti československé. 1960, č. 2, s. 6–10.

Janotka, Miroslav – Linhart, Karel: Řemesla našich předků. Praha: Svoboda, 1987.

Kouřím, Jan – Kutrová, Kateřina – Růžičková, Markéta: Výzkum domácké výroby na Valašsku v obci Liptál (metly, hrábě, špejle, řezbářství, dekorativní předměty, košíkářství), v Ratiboři (špejle a párátka) a v Osíčku (pálení cihel). Brno. 2003. Terénní výzkumná zpráva. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie. Inv.č/sign, 15/205.

Kovářová, Stanislava – Papajík, David: Dějiny města Kelče. Kelč: Město Kelč – Alda Olomouc, 2004.

Kunz, Ludvík: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné hranici Hané a Valašska. Brno, 1949. Rukopis rigorózní práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.

Kunz, Ludvík: Výroba a pálení cihel v Rajnochovicích. Naše Valašsko 20, 1949, s. 150–153.

Langer, Jiří: Co mohou prozradit lidové stavby. Lidové stavební tradice v severozápadních Karpatech a jejich kulturní funkce. Rožnov pod Radhoštěm: Ready, 1997. 

Lapáček, Jiří: Historie a současnost podnikání na Přerovsku a Hranicku. Žehušice: Městské knihy, 2009.

Novotný, Martin: Konstrukce nosných stěn pomoravsko-panonského typu lidového domu. S důrazem na hliněné stavitelství na Hané. Brno. 2012. Rukopis dizertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie.

Válka, Miroslav: Historické okolnosti zániku archaických stavebních projevů u pomoravsko panonského typu lidového domu. Národopisná revue. 2013, 23, s. 177–189.

Vařeka, Josef – Frolec, Václav. Lidová architektura. Encyklopedie. Praha: Grada, 2007.

Wolny, Gregor Thomas: Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert von Gregor Wolny. Brünn: Selbstverlag in Commis. L. W. Seidel, 1837.