Sušárna ovoce

Název: Sušárna ovoce

Variantní názvy: šušárňa, sušírna

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatně stojící objekt, který byl součástí hospodářské jednotky. Z požárních bezpečnostních důvodů bývala umísťována v dostatečné odstupové vzdálenosti od ostatních obytných a hospodářských staveb usedlosti, nejčastěji v zahradě, v sadu v humně;

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Drobná dřevěná stavba konstrukce roubené nebo kombinované (roubené a deštěné), střecha sedlová s krytinou šindelovou, nověji z pálených střešních tašek nebo lepenky. Sušírna mívala zpravidla tři samostatné části s definovanými funkcemi provozu: 1. prostor pro manipulaci s lískami a ovocem; 2. sušící komoru s pecí; 3. prostor pro vytápění, který mohl být plnohodnotnou součástí roubené konstrukce objektu; v některých případech se jednalo pouze o krytý přístřešek (možno z části nebo zcela zadeštěný). Půdorysné uspořádání objektu bylo uzpůsobeno potřebě oddělit, nebo alespoň minimalizovat bezprostřední kontakt dymného provozu (spojeného s vytápěním pece) se sušeným ovocem a tím umenšit jeho přílišnou kontaminací kouřem.

Charakteristika provozu: Sezónní zařízení sloužící ke konzervaci ovoce (jablka, hrušky, švestky) sušením. Teplý vzduch byl zahříván tělesem pece, které bylo situováno uvnitř objektu v sušící komoře. K vytápění byly používáno suché, pokud možno tvrdé dřevo, které pomaleji prohořívalo. Jakmile se pec roztopila na potřebnou teplotu, bylo nezbytné udržovat ji dlouhodobě ve stabilní úrovni bez výraznějších výkyvů. K manipulaci se dřevem a uhlíky ve vnitřním prostoru pece sloužily kuté vidlice na dřevěné násadě a ohřeblo, jehož pomocí bylo rozhrabováno uhlí. Čelustě byly vyskládány z kamenů ložených na hliněné maltě; nebyly opatřeny zabudovanými dvířky, ústí pece kryl pouze plech adekvátní velikosti. Jeho manipulací se docilovalo regulace tahu a intenzita hoření dřeva uvnitř. Odvod kouře zajišťoval samostatný komín či dymník, u některých sušíren vycházel dým otvorem nad čelustěmi volně do podstřeší. Přístřešek sloužil zároveň k uložení příruční zásoby dřeva. S ohledem na potřebu trvalého celodenního dozoru zde mohla být také umístěna lavice, jednoduchá stolička či provizorní lůžko sloužící ke krátkému odpočinku obsluhy.

Sušící komoru oddělovala od části sloužící k manipulaci s ovocem dřevěná (deštěná) stěna opatřená otvory, jimiž se do komory zasouvaly po zabudované konstrukci lísy s ovocem. Otvory kryly deskové záklopy, které zamezovaly zbytečnému úniku teplého vzduchu. V dolní části dělící stěny byla uprostřed umístěna dvířka, jež umožňovala přístup do komory za účelem údržby a drobných oprav jak tělesa pece, tak i konstrukce, po níž byly jednotlivé lísy do komory zasouvány (po stranách pece se rozměrů stavby umísťovaly většinou lísy v počtu 6 až 8, nad tělesem pece pouze 2 nebo 3 lísy).

Třetí prostor určený pro manipulaci s ovocem byl uzpůsoben velikosti lís, s nimiž se zde pracovalo. Lísy (nazývány také lésy) byly tvořeny dřevěným rámem s výplní (vyplétaná lískovými nebo vrbovými pruty, loubková, laťová), která umožňovala prostupování teplého vzduchu vzhůru a přispívala k prosychání ovoce. Dřevěné rámy podélných bočnic byly prodlouženy do rukojetí, jejichž pomocí se zasouvaly lísy do sušící komory. Čerstvé ovoce celé nebo krájené (půlky, čtvrtiny, jiné podíly) se rozprostřelo v tenké vrstvě na plochu lísy, která byla pro tento účel položena na dvojici dřevěných koz. Lísa se následně zasunula do vyhřáté sušící komory. V průběhu sušení bylo během dne nezbytné střídat polohu lís a při průběžném vytažení lísy ovoce přebírat a oddělovat již suché od nedosušeného (tzv. zápečky). Při úbytku hmoty se ovoce sesypávalo ze dvou lís na jednu, která byla hned vzápětí použita pro rozložení dalšího ovoce. Proces sušení trval dle velikosti ovoce, podílu vody, a zda bylo sušeno vcelku či krájené, od 24 do 48 hodin. Již dostatečně usušené se při přebírání na líse odkládalo do opálky a nechávalo se „vydechnout“ (vychladnout). Následně se sesypávalo do košů nebo měchů.

Sušárny byly budovány vlastníky rolnických hospodářství, která produkovala mj. i ovoce. Sloužily zpravidla nejen pro potřeby vlastníka, ale i širší rodiny a sousedů, využívala se tak efektivně potřeba jejího nepřetržitého provozu na sklonku léta a počátku podzimu. K obsluze pece stačil jeden člověk, která zpravidla pobývala po celý čas z bezpečnostních důvodů v sušárně nebo její blízkosti. Při manipulaci s lísami bylo zapotřebí dvojice osob.

Sušení ovoce přinášelo příležitost ke společenskému kontaktu, besedování, výměně životních zkušenost a znalostí i rozvíjené jednotlivých druhů slovesné tradice. Výskyt sušáren v oblasti je historicky daný mírou produkce ovoce vhodného pro sušení, hojněji jsou tyto objekty doloženy na jižním Valašsku a v lokalitách s rozvinutou produkcí ovoce. V běžném provozu byly v oblasti ještě po II. světové válce, pozvolna ale docházelo k útlumu jejich využití. Dnes jsou činné sušírny na Valašsku spíše v oblasti Vsetínska a na jihu Valašska.

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

DRÁPALA, František: Tam pod Bačovým vrchem. Rožnov pod Radhoštěm: Nákladem rodiny, 2016, s. 23–24.

  1. obecně:

CEDIDLA, Josef: Ovocnářství v Senince u Vsetína. Valašsko 1, 1952, s 15–17.

KUNZ, Ludvík: Osedlý rolník. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2006, s. 236–238.

NESÁZAL, V.: Valašské sušírny na ovoce. Naše Valašsko 13, 1950, č. 3 a 4, s. 179–180.

ŽÍLA, Jaroslav: Valašské sušírny. Podřevnicko 4, 1947–1948, č. 2, s. 21–25.