Pily

Název: pila na vodní pohon

Variantní názvy (vč. dialektu): Bretsäge, jednoška, jednuška, katr, pilní mlýn, valaška

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatně stojící objekt, který je variabilně situován v intravilánu i extravilánu. Jeho poloha je determinována dopravní dostupností a dostatkem vodní masy sloužící k pohonu zařízení; pila mohla být proto zbudována bezprostředně u přirozené vodoteče, nebo u uměle vytvořeného náhonu či vodní nádrže. V některých případech bývala součástí soustředěného shluku více vodotechnických zařízení (zpravidla spolu s vodním mlýnem, případně valchou).

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Jednoduchá dřevěná stavba obdélníkového půdorysu vybudovaná na dubových nebo kamenných pilířích s kamennou podezdívkou. Voda přiváděná na hnací kolo pily musela mít ve srovnání např. s vodními mlýny větší spád, tomu byl proto uzpůsoben výběr konkrétního místa. Budova pily byla proto umístěna ve svahu nebo na hraně terénní terasy. Rámová konstrukce objektu byla ze tří stran odeštěna, prostor jedné z delších stran byl opatřen mobilním zakrytím, které se při provozu pily a manipulaci se dřevem odklápělo. Sedlová nebo valbová střecha bývala krytá šindelem. Vnitřní prostor pily dělila dřevěná podlaha na spodní část (podpilí) a horní část (pilnici). Z vnější strany objektu byla na hřídelích osazena dvě vodní kola, voda se k nim přiváděla dřevěnými korýtky ovládanými pomocí táhel z prostoru pilnice. K objektu byl obvykle přistavěn přístřešek s pultovou střechou, který sloužil jako dílna a komora sloužící obsluze pily.

Charakteristika provozu: Vodní pily zpracovávaly klády na desky, fošny, hranoly, případně další materiál využívaný pro stavební účely, běžný chod hospodářských a jiných provozních jednotek, pro řemeslnou výrobu a další rukodělné zpracování. Ve středověku a novověku byly pily budovány vrchností a fojty. Jejich ekonomický význam vzrůstal od 18. století s rozvojem intenzivní těžby a nárůstu poptávky po dřevě. Tzv. valašské pily byly pro nízkou efektivitu provozu od druhé poloviny 19. století stále častěji nahrazovány parními pilami s více pilními listy v rámech. Budoval je nejen velkostatek, ale i soukromí investoři.

Horský charakter regionu situovaného na méně vydatných horních tocích řek a potoků neumožňoval budování mechanismů s více než jedním pilním listem. Dřevo k pořezu se krátkodobě uskladňovalo na vhodném místě v blízkosti pily. Odkut bylo postupně pomocí sochorů navalováno po jednoduchých konstrukcích (návaly, podvaly) do pilnice. Kláda byla vložena do tzv. voziny (masivní horizontální rám) a na obou upnuto dřevěnými šrouby. Poté se tekoucí voda nasměrovala pomocí korýtka na dolní široké hnací kolo pracující na principu tzv. dolní vody. Mělo malý průměr, široké lopatky a voda na něj dopadala z velké výšky. Na hřídel rychle rotujícího hnacího kola byla v podpilí napojena klika přenášející energii na dřevěný rám (šrák) s pilním listem, který vertikálně rozkmitávala. Zároveň byl pomocí ozubeného kola zajištěn pravidelný posun voziny s kládou proti pilnímu listu. Po dořezání dřeva ke konci délky byla voda odkloněna od hnacího kola, mechanismu pily byl tím uveden do klidového stavu. Pilař navedl krátce vodu na horní kolo a vrátil vozinu zpět do původní polohy. Po posunu dřeva o patřičnou šíři pro další řez se proces pořezu mohl opakovat.

Vodní pily byly v průběhu roku nepravidelně v provozu vlivem výkyvů v dostupnosti množství vody (tzv. nestálá voda). Vzhledem k tomu, že pily byly často v sousedství obilných mlýnů, byl jejich provoz v případě potřeby regulován ve prospěch chodu mlýnského zařízení. Na pilách se proto řezalo především na sklonku zimy a na jaře v době tání sněhu a po vydatných deštích, kdy zařízení často pracovala nepřetržitě ve dne i v noci. Pro tyto situace a noční přebývání obsluhy byl uzpůsoben pilní přístřešek s komůrkou, která byla vybavena vedle nářadí a náčiní pro údržbu pily např. i kamínky pro ohřev. V prostoru pilnice se vedle pilního zařízení nacházel také inventář sloužícím k údržbě a opravám mechanismu a budovy. K obsluze pilního mechanismu postačoval jeden člověk, na pile ale obvykle pracovali dva pilaři, fyzicky náročné byla zvláště manipulace s kládami. Při provozu pily se druhý z pilařů věnoval např. evidenci a ukladnění řeziva, drobným rukodělným činnostem (např. výroba šindele) apod.

 

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří: Mlýnská dolina 1. Tomkův mlýn. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 1983.

LANGER, Jiří – ŠMÍRA, Pavel – BRYOL, Radek – WAWRECZKA, Henryk: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011, s. 195–196.

  1. obecně (Valašsko, resp. oblast západních Karpat na území ČR, pouze není-li ani toto dostupné, pak obecněji koncipované práce):

CEDIDLA, Josef: O valašských pilách – jednoškách. Naše Valašsko 14, 1951, s. 101–110.

JEŘÁBEK, Richard: Karpatské vorařství v 19. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961, s. 44–49.

JEŘÁBEK, Richard: Dva příspěvky k studiu materiální kultury na Valašsku v 19. století. Národopisné aktuality 8, 1971, č. 1, s. 99–102.