Milířiště

Název: milířiště / milíř

Variantní názvy (vč. dialektu): milířisko, uhliště, uhlisko, plac, Kohlplatz / milíř, miliř, hromada, Meiler, Kohlenmeiler

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: V extravilánu přímo na pasekách a v lesních porostech, často daleko od stálých sídel. Častá je vazba na zdroj vody a přístupovou komunikaci, časté jsou shluky více milířišť blízko u sebe (až desítky/ha), vybírány byly polohy chráněné před větrem. V místech s vysokou spotřebou dřevěného uhlí (hutě, hamry) milíře stavěny i v intravilánech (vč. větších sídel) v bezprostřední blízkosti železářských provozů, často na březích řek, po kterých bylo splavováno potřebné dřevo.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Objekt zpravidla bez jakýchkoliv stavebních konstrukcí pouze vymodelovaný v terénu. Milířiště má podobu kruhové plošiny o průměru až 15 m (častěji do 10 m), někdy mírně zvýšené nad okolní terén, místy po obvodu opatřené odvodňovacím rigolem. U zaniklých objektů je plošina obvykle ohraničena nízkým valem z materiálu (tzv. mour, zbytky dřevěného uhlí) odhrnutého po skončení výpalu na okraj pracovní plochy. Ve svažitém terénu jsou objekty poměrně výrazné díky odkopání části svahu a využití získané zeminy pro modelaci druhé poloviny plošiny. V extrémně svažitých polohách se mohou vyskytovat dřevěné, kamenné nebo kombinované konstrukce (opěrné zdi) budované k zajištění stability svahu, resp. milířiště. Povrch plošiny (zejm. u dlouhodobě využívaných milířišť) může být vypálen a prodehtován.

Charakteristika provozu: Dřevěné uhlí bylo nepostradatelnou surovinou v řadě železářských a kovodělných oborů, ale i ve sklářství i každodenním životě. Poptávka po něm byla vysoká a značně rozšířená výroba přispěla v raném novověku a novověku k odlesnění beskydské krajiny a proměně druhové skladby lesů, k zániku tradičního uhlířství došlo později než u jiných lesních řemesel, místy se udržela až do doby po 2. světové válce.

Výroba dřevěného uhlí (nesprávně ale zažitě označovaná jako „pálení“) je od pravěkých počátků založena na principu pyrolýzy dřeva tzv. suchou destilací a spočívá v zahřívání dřeva za silně omezeného přístupu vzduchu. Výsledným produktem je lehká hmota (i přes 90 % C) s extrémně vysokou výhřevností (cca 27 MJ.kg-1). Výchozí surovinou mohlo být jakékoliv dřevo, kvalita uhlí se ovšem výrazně liší v závislosti na použitém dřevě, jeho vlhkosti, velikosti a rychlosti výpalu milíře atd. Nejkvalitnější uhlí se vyrábělo z dřeva bukového, nicméně uhlíři dokázali předně reagovat na požadavky zákazníků, např. pro potřeby výroby střelného prachu se nejčastěji uhlilo březové dříví. Jednoduché pravěké formy pálení dřevěného uhlí v jamách a na zahloubených ohništích, byly na našem území ve středověku vystřídány vyspělou technologií pálení ve stojatých milířích přibližného tvaru parabolického kužele, což se týkalo i pozdější výroby na Valašsku.. V milířích bylo dřevo vyskládáno kolem středového průduchu (tzv. krále) naplněného snadno zápalným materiálem, a to z polen o délce do 1 m kladených nastojato a mírně šikmo. Milíře na Valašsku měly nejčastěji 3 vrstvy polen a na nich ještě čepec z kratšího dříví a dosahovaly zpravidla výšky kolem 3 m a průměru do 10 m. Milíře stavěné v bezprostředním zázemí železářských provozů ale mohly být i podstatně větší (výška až 6 m, průměr cca 20 m). Úměrně milíře velikosti se lišila i doba vlastního výpalu, a to od několika dnů po proces trvající týdny až měsíc. Uhlíři proto stavěli na jednom místě více milířů tak, aby na nich mohli průběžně pracovat a využili pracovní sezónu co nejefektivněji. V ideálním případě vždy jeden milíř stavěli, druhý se vypaloval a třetí chladl a rozebíral se.

Milíře se v Beskydech často stavěly na tzv. podlaze z chvojí a polen a byly zapalovány vhozením hořícího uhlí do krále, typologicky se tedy jednalo o tzv. německé či alpské stojaté milíře rozšířené v mnoha oblastech střední a západní Evropy. Povrch milíře byl kryt těsnící vrstvou trávy či chvojí, dále drnů a vždy se pohazoval tzv. mourem (též leš) – uhelným prachem smíšeným s mastnou hlínou a popelem. Právě kvůli zásobám těsnícího materiálu a upravenému podkladu se uhlí opakovaně pálilo na stejném místě.

Samotný výpal milíře lze rozdělit do několika fází: zapálení, předehřívání neboli pocení, vlastní pálení, chladnutí a rozebírání. Po zapálení krále se milíř nechal částečně rozhořet a do jeho horní části se opakovaně doplňovala kratší polena dříví, po ukončení této první fáze teprve započal proces samotného uhlení. Dokonalá regulace procesu karbonizace, která byla spolu se znalostmi konstrukcí milířů základem uhlířského řemesla, byla klíčová pro úspěšnou výrobu kvalitního uhlí. Jediným indikátorem pro procesy probíhající uvnitř milíře, na které musel uhlíř reagovat (zejména propichováním těsnící vrstvy tzv. dymníky pomocí dřevěná nebo kovové tyče – tzv. patyku nebo naopak jejich uzavíráním, stloukáním milíře v místech, kde se propadala těsnící vrstva atd.) totiž byla teplota povrchu milíře a zejména barva a zápach kouře (hustý štiplavý hnědý kouř na začátku výroby, namodralý dým u zuhleného milíře). Chyby při výpalu mohly vést k zahoření milíře nebo jeho explozi v důsledku nahromadění vodní páry a dalších plynů v příliš „utaženém“ milíři. Po dokončení výroby se milíř dokonale utěsnil další hlínou a mourem a nechal se vychladnout, uhlí se z něj vyhrabávalo pomocí vidlí a hrábí s dlouhými zuby a jen v případě zahoření bylo skrápěno vodou, neboť to snižovalo jeho kvalitu. Opravdu kvalitní uhlí se lesklo, málo špinilo a zůstávalo ve velkých „zvonivých“ kusech. K přepravě a skladování uhlí sloužily proutěné koše, putny a látkové pytle.

Uhlířství bylo typickým sezónním zaměstnáním vykonávaným ve mzdě (hlavně pro železárny, hutě a hamry), jako robotní povinnost i pro vlastní potřebu. Nutnost milíře neustále hlídat vedla k budování jednoduchých přístřešků přímo v místě výroby, kde mohly dočasně přebývat i celé rodiny, skladovalo se v nich i další nářadí potřebné hlavně pro manipulaci s uhlím a přípravu milířiště (lopaty, kopáče, motyky, palice, sekery, žebříky).

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

HLAVATÝ, Ivan: Experimentální vypálení milíře v Rožnově pod Radhoštěm. Národopisné aktuality 26, 1989, s. 57–58.

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011, s. 199–200.

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Zdroj práce a obživy. Třinec: WART, 2012, s. 63–64.

  1. obecně (Valašsko, resp. oblast západních Karpat na území ČR, pouze není-li ani toto dostupné, pak obecněji koncipované práce):

JANOVSKÝ, Rudolf: Domácí průmysl na Holešovsku. Český lid 29, 1928, s. 209–221.

KARÁSEK, Vilém: Jak pálili uhlíři dříví v českých lesích. Český lid 22, 1913, s. 220–235.

KOŘAN, Jiří: Staré české železářství. Praha: Práce, 1946, s. 102–112.

KUNZ, Ludvík: Jak hory živily lidi na Rajnochovsku. Naše Valašsko 13, 1950, s. 49–57.

LATTA, Vasil: Uhliarstvo v Hámroch pri Snine. Slovenský národopis 6, 1958, s. 591–627.

MICHALIČKA, Václav: Lidé na milíři. Košařiska: Spolek Koliba – Nový Jičín: Muzeum Novojičínska, 2017.

RÝZNAR, Václav: Poslední výrobci dřevěného uhlí na Štítecku. Severní Morava 28, 1974, s. 53–57.

SCHINDLER, Karel: O uhlířství. Háj 1, 1872, s. 3–8, 53–58, 76–81, 108–112, 132–134, 172–176, 204, 237–240, 273–277, 301–305, 336–339, 366–369.

WOITSCH, Jiří: Lesní řemesla v raném novověku. Koncept. Český lid 97, 2010, s. 337–362.

WOITSCH, Jiří: Vlastnosti a kvalita dřevěného uhlí vyrobeného při experimentu ve Lhotě na Křivoklátsku. Archeologia technica 20, 2009, s. 46–53.

ZAHRADNÍK, Jaroslav: Poslední uhlíř v Beskydech. Slezský sborník 45, 1947, s. 249–251.