Draslárny

Název: draslárna

Variantní názvy (vč. dialektu): salajna, salajka, draslovna, potašárna, flusárna, flusovna, Flusshütte, Pottaschenhüte, Pottaschensiederei

Lokalizace v rámci sídelní jednotky: Samostatně stojící objekt situovaný v intravilánu nebo extravilánu. Větší draslárny s pecemi z bezpečnostních důvodů výhradně v extravilánu, v extravilánu (často přímo v lesích) též jednoduché draslárny se sezónním/krátkodobým provozem. Jako samostatný objekt (pomocný provoz) též součást sklářských hutí, resp. osad. Značná spotřeba vody při výrobě vyžadovala umístění v blízkosti vodoteče, silného pramene apod., příp. zajištění zásobování vodou např. pomocí dřevěných koryt, jednoduchého náhonu.

Charakteristika objektu (stavební / konstrukční řešení): Doloženy tři základní typy, (1) Jednoprostorové (jednodílné) draslárny bez kalcinační pece roubené nebo rámové konstrukce pouze s louhovacími káděmi a odpařovacími kotli. Obdélný nebo čtvercový půdorys (do cca 5×5 m), sedlová střecha se střešním jezdcem. Technologií často provizorně vybaveny objekty sloužící původně k jinému účelu. (2) Víceprostorové draslárny s kalcinační pecí nebo pecemi, často kombinace obytné a technické stavby. Roubená konstrukce s možností výskytu zděných částí, obdélný půdorys, delší strana 10 až 25 m, sedlová/polovalbová střecha se střešním jezdcem. Vnitřní část zpravidla členěna na trojdílnou obytnou (síň, světnice/jizba, komora) s možností rozvinutí dispozice do 2 traktů a výrobní – velký do nezastropený prostor s větším počtem louhovacích kádí, odpařovacími pecemi a 1–3 kalcinačními pecemi. Přímo součástí objektu mohl být (příp. umístěn v bezprostřední blízkosti) sklad popela a sklad potaše. (3) Velké draslárny manufakturního typu (v regionu prozatím nedoloženy). Objekt bez obytné části s desítkami kádí a vícero pecemi v jednom nezastropeném prostoru a řadou pomocných provozů jako samostatných budov.

Charakteristika provozu: Objekt určený k výrobě potaše (draslo, salajka, flus), chemicky ne zcela čisté formy uhličitanu draselného (podíl K2CO3 cca 60–75 %, zbytek K2SO4, Na2CO3, KCl, Fe2O3, K3PO4, K2SiO3, nerozpustné nečistoty, voda), z dřevěného, nejčastěji bukového popela. Potaš byla nenahraditelná při bělení a barvení látek, vydělávání kůží, výrobě mýdla, barev, papíru, sanytru a zejména ve sklářství. Při výrobě skla se potaš užívala jako tavidlo, bez jejího přimísení do kmene nebylo sklo vůbec možné vyrobit. Výroba potaše v komplexní technologické podobě (tj. včetně kalcinace) se u nás intenzivně rozvíjela od 2. poloviny 17. století. Ve venkovském prostředí je draslářství výjimečně doloženo ještě po zásadní technologické proměně ve 2. polovině 19. století (přechod od výroby z popela k melasovým výpalkům a později výhradní používání tzv. minerální potaše), drtivá většina objektů ale byla opuštěna (demolice, změna na jiný výrobní provoz, zobytnění) již dříve.

Výroba potaše byla extrémně extenzivní (na 1 kg kalcinované potaše nutno spálit na popel až 3 tuny dřeva nebo jiné suroviny – např. kapradí, slámy, listí), draslárny byly lokalizovány do blízkosti lesů, „výroba“ popele se odehrávala přímo v lese a zajišťovali ji tzv. popeláři. Od 2. poloviny 18. století se hlavním zdrojem popela pro drasláře staly dodávky tzv. domovního popela (získávané nákupem ve městech či ve formě povinných odvodů poddanými). Draslárny byly v drtivé většině vrchnostenské (dominikální) provozovny, zpravidla ale byly dlouhodobě pronajímány a provozovány pachtýři, což byli velice často Židé. Drasláři přímo v objektech (zejm. typu 2) i bydleli, což bylo výhodné pro zajištění nepřetržitého provozu. Draslo bylo důležitou komoditou vnitřního i zahraničního obchodu (obchodníky s potaší byli taktéž většinou Židé, látka se přepravovala a skladovala v dřevěných sudech).

Technologie výroby spočívala ve vyloužení dřevěného popela vodou, odpaření filtrátu a konečně kalcinaci (vyžíhání) surového drasla v kalcinačních pecích a byla univerzální v globálním rozměru vč. stavební podoby a vybavení drasláren. Při louhování se navlhčený popel udusal v kádích opatřených ve spodní části vypouštěcím kohoutem (pípou) a u dna jednoduchým „filtrem“ ze slámy, pilin či chvojí. Voda nalévaná do kadí vytékala jako tzv. louh, který se průběžně odpařoval v kovových kotlích. Ty byly cca od poloviny 18. století standardní součástí inventáře všech drasláren. Po odpaření vody zbyla v kotlích, tvrdá, hnědá, hnědočerná nebo černá hmota – surová potaš. Kalcinací (žíháním, vypalováním) běžným od 2. poloviny 18. století se surová potaš zbavovala zbytků vody a organických částic, přičemž kalcinační pece platily za nejsložitější a nejnákladnější součást drasláren (ty nejdokonalejší byly trojprostorové s rozměry až 300 x 350 cm, a výškou 150–200 cm, stavěné z cihel se dvěma topeništi po stranách vypalovací plochy pod společnou klenbou). Jednoduché venkovské draslárny nemusely být ani v 19. století kalcinační pecí vybaveny. Výsledkem kalcinace byla relativně čistá potaš bílé, namodralé, načervenalé, nazelenalé, někdy žluté či perleťové barvy.

Regionální diferenciaci ve výrobě potaše podmiňovaly dva hlavní faktory. Prvním z nich byla zásadní závislost odvětví na hlavních surovinách – palivovém dříví a popelu ze dřeva. Výrobní oblasti se tudíž nacházely v částech země s dostatečnými zásobami dřevní hmoty. V mikroregionálním kontextu šlo o situování drasláren do blízkosti vrchnostenských dvorů a provozoven, do tzv. huťských/sklářských osad, málo přístupných zalesněných oblastí atd. Druhým determinantem regionalizace výroby bylo prostorové rozmístění odběratelských odvětví (především sklářství a chemických oborů), určitý vliv měly též dobové způsoby a priority ve využívání lesů (přednost před výrobou drasla mohla mít splávka dřeva do měst či dodávky do dolů a hutí).

Literatura:

  1. ve vazbě na panství Rožnov (resp. Krásno – Rožnov):

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Stavby a život v nich. Třinec: WART, 2011, s. 201.

LANGER, Jiří a kol.: Beskydy. Zdroj práce a obživy. Třinec: WART, 2012, s. 62–63.

  1. obecně (Valašsko, resp. oblast západních Karpat na území ČR, pouze není-li ani toto dostupné, pak obecněji koncipované práce):

HOHENSTEIN, Adolf: Die Pottaschen – Fabrikation für Waldbesitzer und Forstmänner, Wien 1856.

RÖSLING, Christian: Pottaschen und Salpeter Siederey (Neue Fabriken Schule), Erlangen 1806.

SOVA, O.: Jak vyráběli v Brusném salajku. Vlastivědný sborník střední a severní Moravy 8, 1929–30, s. 27–28.

VERMOUZEK, Rostislav: Moravské potašárny. Sborník technického muzea v Brně 1, 1975, s. 48–60.

WOITSCH, Jiří: Tradiční technologie výroby potaše. Sklář a keramik 52, 2002, č. 1–2, s. 11–19.

WOITSCH, Jiří: Možnosti archeologického výzkumu zaniklých drasláren ve světle experimentální výroby potaše. Archeologia technica 17, 2006, s. 4–19.

Woitsch, Jiří: Vliv proměn technologie výroby potaše na stavební podobu drasláren v 18. a 19. století, in: Vesnické technické památky – výrobní objekty. Sborník ze semináře, Vysoké Mýto 2003, s. 31–50.

Woitsch, Jiří: Zapomenutá potaš. Drasláři a draslářství v 18. a 19. století, Praha 2003.